Nádherný článek, ocení asi jen ti starší, co v tom žili. Dnes se člověk v pátek ráno podívá na předpověď počasí, zavolá do penzionátu do Rakouska a odpoledne odjede na lyžařský víkend. Tohle je opravdický retro. Moc se mi líbí ta fotka malíře s těma hexama. On si je určitě nevyráběl ve sklepě ve svěráku a s vrtačkou, ale koupil to u „Šustra“. Já jsem měl kdysi i „velké hrnce“ odlité někde ve fabrice, ale kámoš mi chtěl ukázat, jak jsou pevné a prásknul s tím o skálu a ony se rozlámaly. Po pádu bolševika jsem neváhal a ty dvě horní velikosti jsem si koupil originály a dodnes je používám - jen tam občas měním smyčky. Pro doplnění - spíše pro znalce a pamětníky snad jen připomenout, že byla ještě trochu měkčí forma devizáku, tzv. dinarák, která umožňovala odjet do Jugošky - tedy pro lezce především do Paklenice, s možností vytáhnout tam i rodinu pod záminkou moře. Nebyl na to pochopitelně taky nárok, člověk se musel ještě dovybavit nějakejma opravdovejma penězma z černýho trhu (aby tam nějak vyžil) a nakonec do tý Jugošky musel jet přes Uhry, protože na kratší trasu přes Rakousko neměl povolení.

Díky Hlíno za příznivá slova k mé vykopávce. Ohledně dinaráku, kromě Paklenice se tenkrát možná spíš využíval jednak na Julské Alpy a jednak na dočasnou, někdy i trvalou návštěvu Itálie, Rakouska a bůhví čeho, protože Jugoslávsko-italské a Jugoslávsko Rakouské hranice nebyly nijak moc hlídané. Někdo se z výletu vrátil, někdo až po roce 1989, někdo vůbec. Lančmíd navšítil Paklenici v roce 1981 nebo 1982 a napsal o tom článek do Hotejlu, takže začala být horolezecky známá až později. Od roku 1984 tam začaly v květnu jezdit zájezdy repre, někdy napíšu jak se to dělalo, už to bude promlčený :-) a ty měly možnost jezdit přes Rakousko. Vedl jsem několik takových zájezdů a bylo dost obtížné dosáhnout toho, abychom do Paklenice vůbec dojeli a nezůstalo se lézt jen v Rakousku :-)

No jasně, součástí rodinné dovolené byla i cesta zpět přes Julky, my jsme i s dětmi přijeli k Aljaževáku večer, ráno nastoupili do severky na Triglav (já strašně toužil po Prusik-Salačovi, protože jsem o téhle cestě četl článek v jedné hodně staré ročence DÖAV), holky šly na pěší výlet a zhoupnout se na karabině ve skobě, večer návrat, ještě jedna noc vedle auta a ráno pokračovat. Byl to bleskový průjezd Julkama, ale já jsem si toho Prusika odfajfkoval.

Moc pěkný článek, dík za něj.
Mladší generace už pojmům výjezdní doložka, devízový příslib, vekslák či obtížím s cestováním nerozumí, bohudík.

... a na Midi to i dnes vypada s frontami a loudaly uplne stejne.

Mladsi generaci pojmy vyjezdni dolozka skutecne nic nerikaji, zato za ne -- i nas vsechny -- aktualne rozhoduji klotove rukavy, kdo kdy kam cestovat smi ci nesmi, pripadne jak dlouho je mu to milostive povoleno.

Asi tak.