Je vidět, že si s tím Tomáš dal opravdu práci a hluboce se zamyslel nad obsahem pravidel. Dokonce to vypadá, že více než původce- ČHS.
Mám k tomu ovšem několik výhrad, které si nemohu odpustit.
První z nich se týká samotné podstaty pravidel- proč existují? jaká je jejich závaznost? na koho se vztahují?
Tato pravidla NEJSOU obecně závazným předpisem, neprošla zákonodárným procesem a nemají ani jinou formu obecně závazného předpisu. Jak Tomáš sám uvádí, jde toliko o VNITŘNÍ předpis ČHS, kter navenek působí maximálně skrze zmiňované výjimky. Rozsah závaznosti v takovém případě je více než pochybný a vyžadoval by důkladnou právní anylýzu, která by musela zohlednit míru možnosti stanovování pravidel ze strany orgánů ochrany přírody (nemůžu so vzpomenout na správný termín). Při psaní pravidel musíme mít toto neustále na mysli.
K jednotlivým poznámkám:
1. obecně k požadovaným definicím- V moderním zákonodárství je často, zvláště v rámci tzv. legislativní smrště, požadováno přesně definovat pojmy. Výhodou je právní jistota adresátů- vědí jestli jsou lezec nebo ne a tedy jestli se tak musí chovat nebo ne. Nevýhodou je definice sama, což prokoukli už ve starém Římě- Omezuje totiž téměř vždy, a to nechtěně, dopad normy na určité případy a jiné omylem opomíjí. Každá definice je nedokonalá. Nemohu tedy s Tomášem souhlasit, když žádá definice pojmů jako "lezec", "lezecký objekt" atd. Tyto pojmy musí být vykládány v souladu s obecným jazykovým významem těchto výrazů a záměrem pravidel.
2. k obsahu pravidel- Pravidla obsahují, a i Tomáš navrhuje, "normy" týkající se sportovní hodnoty výstupů. Nejde ovšem o normy - pravidla chování určitých subjektů, ale o hodnotové posouzení jejich chování. Když budu stát deset metrů nad posledním mizerným jištěním a budu mít v kalhotách, tak se skoby chytnu a neporuším tím pravidlo chování. Příkladem takového hybridu je i např.: ".....se zasloužil o stát". Taková ustanovení nemají v jakýchkoliv předpisech co dělat (ač vím, že je to u těchto pravidel tradicí). Domnívám se, že ani lezci toto nemají za potřebí a nedovedu si představit lezce hulákajícího v hospodě na kolegu, že podle pravidel předvedl výkon s nižší hodnotou, když se chytl skoby. Ne všechno musí být upraveno pravidly a myslím si, že v této oblasti si vystačíme se zvyklostmi, které jsou sice ohebné, ale to je na nich to krásné.
3. k odpovědnosti- Otázka odpovědnosti prvovýstupce za jištění je opravdu palčivá. Námitky, které uvádí Tomáš jsou určitě pravdivé. Nicméně pravidla vlastně nenařizují trvalou odpovědnost prvovýstupce. Zde se právě projeví charakter pravidel, jako tolko vnitřního předpisu, který může mít při případném soudním řízení právě dopad zpravidla pouze na odpovědnostní vztahy. Nicméně by soud rozhodně postupoval dle obecných ustanovení občanského zákoníka o náhradě škody (především §420) a k obsahu pravidel by jen přihlížel, pokud by je účastník řízení uvedl jako důkaz. V případě nedbalosti prvovýstupce by mohl soud přiznat jeho odpovědnost na základě porušení jeho prevenční povinnosti. Nicméně by soud určitě přihlížel i k riziku, které vědomně podstupue lezec, když do cesty nastoupí.

Shrnutí: Připomínky Tomáše jsou opravdu dobře vypacované. Mám k nim ale výše uvedené výhrady, se zbytkem ale v podstatě souhlasím. Nehledě ovšem na to, že se mi samotná existence těchto pravidel zdá v dnešní posttotalitní době více než pochybná a považuji je za přežitek.