Já jsem Schustera poprvé lezl někdy v roce 1976 v září (ha, výročí 30 let!) a mám s tím spojený poměrně silný zážitek.
Měli jsme tehdá oddílový zájezd. K Falkensteinu jsme došli někdy okolo třetí odpoledne. Každý z několika zkušených lezců si vzal na lano dva z nás začátečníků. Na vrchol jsme dolezli už za soumraku. Slaňák tehdy nebyl na kopci ani jeden a slézalo se Turnerwegem. Přeskok byl poměrně dramatický, zvláště, že mezi námi byli i Honza Stráský a jeho žena Božka, tažení Zdeňkem Lukešem. Honza je sice obdivuhodný turista, ale expozice se vždycky dost obával, a teď rovnou přeskok. No a jak je to při přeskoku s dámami kždý jistě ví. Není tedy divu, že než se naše expedice dostala k plotně se schody, byla tma jako v pytli a lezlo se po hmatu. Zkušenější lezci jistili co mohli a začátečníky transportovali ke vklíněnému kameni. Tam bylo přes šutr nainstalováno slaňovací lano a vždycky po čase se jeden z bandy začátečníků se spustil do tmy. Ostatní čekali, báli se a vyprávěli protistátní vtipy, které mohly zvítězit v soutěži o zlatou mříž Ministerstva vnitra.
Nakonec jsme se všichni šťastně dostali dolů, jen to lano musel Jirka Novák, který nás tehdy do Saska provázel, ráno jít sundat, samozřejmě za humorných špílců německých kolegů z chajdy kde jsme bydleli, co že to má jako reprezentační trenér za mančaft.
Pak jsem Schustera lezl ještě několikrát s nerůznějšími pocity od rozklepaného boje až po příjemnou procházku a nikdy jsem toho nelitoval.