Měli jsme teď na Altaji tajný přání se tím svézt (Veronika měla ještě tajnější to řídit). To první se dvakrát splnilo, poprvé stopem s altajskou rodinou v počtu asi 10 lidí, podruhé v pravidelném neoficiálním spoji z jedné vesnice od Těleckého jezera, kam už asi dva roky taky vede cesta po souši (kamenitá lesní). To nás jelo asi 13 + bagáž. Jedna matróna mi cpala div ne na klín svého synka, dvacetiletého kolohnáta, kterého nutně potřebovala držet za ruku. Seděl původně jinde a když jsem se ohradil, že nechci sedět 250 km na třech sedačkách ve čtyřech, upozornila mě, že tady nejsem někde v Evropě. Synek sice taky nechtěl sedět s maminkou za ruku, ale oba jsme se podvolili, byli jsme přece jen v Ázii... No, vozítko je to ale úžasný a pořád se vyrábí. PS: užasnyj je ale v ruštině strašný :-)