Georgi,

nevím kolik ti ještě chybí do 90ti, ale tvoje reakce je roztomile moderní. O lezení na skalách, na horách a v ledu nevím vůbec, ale vůbec nic, takže jenom žvaním bláboly. Ale když náhodou zabloudím do Rakouska na ledy a v nějakém ledopadu někdo pracuje, vyberu si ten vedlejší. Nedělá mi to prostě dobře, když nade mnou někdo buší zbraněma do ledu, helma nehelma.V tom Rakousku je naštěstí těch ledopádů dost, takže s tím „uhnutím“ nebývá problém. Při závodě (a já pořád zastávám názor, že nesmyslném) to je pochopitelně problém, tam se musí bouchat metry a spoustu věcí posuzovat jinak a asi slevit ze svých zásad. Občas to je prostě drahé – je mi postiženého líto, ale to bylo taky součástí té hry.
Nevím, co se mnou bude, až mi bude těch devadesát (ještě mi pár tejdnů zbejva), ale jestli budu dementní, doufám, že mě haranti frknou do Domova Pod skalami v Kurovodicích. To bude mít několik výhod, jednak to budu mít dost blízko do docela pěknejch skal (pokud to nevíš, leží tenhle ústav poskytující sociální služby hned pod Drábkama) a jednak tam budu v dobře vychované společnosti. Kdykoliv jsem procházel kolem tohoto ústavu, a na zahradě někdo byl, přiběhl ke plotu a vždy (zdůrazňuji vždy) slušně pozdravil a hodil otázku, kam jdu. Co se týče tebe, přeji ti v příštím roce méně dvojek nad sebou v horách i na ledu (nejlépe žádnou) a v chování alespoň trochu té „Kurovodické demence“.
U nás je skoro dvacka a ledy rostou, takže jsem v dobrém rozpoležení a s lehkým a veselým úsměvem zdravím.
Hlína