24. březen – Den Horské služby
Každým rokem si v tento den připomínáme Den Horské služby. Předcházela mu tragédie lidských osudů, ve které hrála zásadní roli obrovská chuť pomoci člověku v nesnázích při velké nepřízni klimatických podmínek. Psal se rok 1913, konal se 8. ročník rychlostního závodu na padesát kilometrů, kde srovnávalo své síly v běhu na lyžích šest závodníků. Za slunného rána vyrazili závodníci na trať v košilích a očekávali krásný jarní den na hřebenech Krkonoš v okolí Labské boudy. Před polednem se však počasí rychle změnilo. Nejprve přišel déšť a potom i husté sněžení, doprovázené velmi silný větrem. Viditelnost se tím snížila jen na metry. Závodníci v těchto podmínkách, které snižovaly orientaci, postupně vzdávali až zůstal na trati jediný závodník, Bohumil Hanč.
Ve zmíněný den šel svého kamaráda a přítele Bohumila Hanče podpořit v závodě Václav Vrbata. Potkal Hanče oblečeného jen v ledem obalené košili a bez čepice, závodem a počasím velmi vyčerpaného. Vrbata mu dal svůj kabát a čepici s vědomím, že musí přece pomoci příteli, který byl zjevně v nedobrém stavu. Hanč pokračoval v závodě a Vrbata se pokoušel najít cestu na Horní Mísečky, kde by se schoval do bezpečí. To se mu nedařilo a po čase našel Hančovy lyže. Čekal u nich zřejmě v domnění, že se jeho kamarád vrátí. Čekání v takovém počasí v nedostatečném oblečení však bylo nad jeho síly a po čase zde umírá. Hanč urazil od setkání s Vrbatou jen kousek cesty. Zcela vyčerpaný Hanč upadl a již nebyl schopný se postavit na lyže a v závodu pokračovat. Mezitím tři účastníci závodu, kteří dříve vzdali, vyrazili Hanče hledat. Nalezl ho Emerich Rath, ležícího a takřka bezvládného. Pokoušel se mu pomoci, kus ho i nesl na zádech, ale bylo to nad jeho síly. Položil ho tedy do závětří a spěchal na Labskou boudu pro pomoc. Odtud vyrazila skupinka se saněmi Hančovi ku pomoci. Nalezli ho však již bez známek života. Dopravili ho na Labskou boudu, kde se pokoušel pomoci i lékař závodu, avšak marně. Bohumila Hanče se zachránit nepodařilo. Mezitím přišla zpráva na Mísečky, že nahoře na Krkonoši leží Hanč. Urychleně se na pomoc vypravila záchranná skupina z Míseček. Našla u lyží ležícího schouleného člověka bez známek života. Dopravila ho na Mísečky v domnění, že přivezli krkonošského hrdinu lyžařských závodů, Bohumila Hanče. Až později se ukázalo, že se jednalo o jeho přítele a kamaráda, Václava Vrbatu.
Během jednoho závodu přišli o život dva výteční, teprve šestadvacetiletí sportovci. Obyvatelé Krkonoš i milovníci lyžaření oplakávali své hrdiny. Lyžařské kluby uspořádaly sbírky na podporu rodin obou sportovců. Smutná událost, ztráta mladých životů, nabízí i po mnoha letech otázky. Je nám však příkladem i poučením. Václav Vrbata obětoval část své výstroje blízkému příteli, přestože jistě věděl, že tím může sám sebe vystavit nebezpečí. Čin Václava Vrbaty, ale i počínání Emericha Ratha se staly myšlenkovými vzory Horské služby-snaha pomoci člověku v horském prostředí, který se dostal do ohrožení zdraví či života.
V místě, kde Hanč zemřel, byla v roce 1922 postavena malá kamenná mohyla. Velká mohyla Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší, nedaleko místa, kde Rath Hanče nalezl a kde Vrbata zmrzl, byla odhalena 4. října 1925.
V době II. světové války odolávaly mohyly na Zlatém návrší počasí i válce až do doby, než bylo na Jestřebích boudách zřízeno výcvikové středisko pro vojsko určené pro polární oblasti. Hitlerovská mládež, která tu měla cvičení, pomocí výbušnin zničila malou mohylu a větší poničila.
Po válce jsou kamenné mohyly postupně opraveny. Na opravách s