Hm...ještě než dolézáš k té tutové lanovici, oko se ti jaksi šine šejdrem vlevo k tomu borháku, co přidali vedle Břízkový, a jakási temná síla tě žene si ho cvaknout. A kruh, to je pak jako maminčino pohlazení, taková hezká jistota, než se jako vosa na bonbónu usídlíš na kazatelničce vpravo nad ním a než se vrátíš do spárky (když to tedy nelezeš přímo). Docela dobře mi tam ten kruh sedí, a celá cesta je prostě nádherná, ať už ji stvořila příroda, Tůma či Jiřena.
Jak by (možná ) řekl jistý V.Š, kruhů není nikdy dost :-)