Byl to kamarád, člen oddílu, spolulezec, bezva kluk. V únoru jsme s ním byli v Tatrách, za dost mizerných sněhových podmínek, hnusně zakydaný 2-3 lezení dával naprosto s přehledem. Jištění z štandů i průběžně ovládal, věděl, co dělá. O tom, co s přesně stalo, můžeme jen spekulovat. Měl sebou nezkušenýho lezce, takže téměř jistě lehčí pasáže jistili na průběžno, težší ze štandu. Podle zkušeností z Tater měli mezi sebou tak 15-20m lana a na průběžno se snažili mít mezi sebou aspoň nějaký jištění - borhák, smyčka friend... Pak asi přišlo místo, kde, jak píše Ondra, to zajistit nešlo. Zvážili to a řekli si, že těch pár metrů přejdou. .. Člověk, dělá tyhle rozhodnutí v horách každou chvíli. Když budete chtít všechno jistit z tutovejch štandů, tak se nikam nedohrabete, když půjdete úplně bez jištění, tak jste jasný. Nebyl to žádnej blázen, co by zbytečně riskoval...
A ten teoretik, co psal ten článek mě teda pěkně nas*al. Napsat, že byli navázáni, ale nejistili se, to je sakra zavádějící, jsem přesvědčenej, že se jistili téměř celou dobu. A občas je holt potřeba přejít na pohled lehčí pasáž kde človek nezaloží a kdo se na 35m odváže smotá lano a pak se zase bude navazovat. Jasně, že teď víme, že to měli udělat úplně jinak a že stálo za to, rozmotat 60m lana, ale kdo jezdí do hor, tak asi chápe. A je hezký, že autor četl Schuberta, ale ty kecy o brždění jsou úplně mimo, to je ve firnovém svahu.
Přišli jsme o bezva lezce, nebyl to žádnej "bezmozek". Tejden předtím jsme byli na jednom laně v Hlubočepích, když mě jistil, byl jsem v klidu, věděl jsem, že jsem v dobrých rukách. Pak jsme nad pivkem dělali plány, co všechno spolu v létě podniknem. Vidím to před sebou, jak se se mnou loučí s úsměvem a zvednutou rukou...