..si taky nechám od cesty, navrch si za rozdíl od Toma Franka myslím, že Murphyho zákony právě na lezení neplatí, protože jináč bych už musela být mrtvá nejmíň tisíckrát :-)
Je mi autora líto, že to tady tak schytal, tak ho pochválím za pěkný netradiční článek, jímž rozpoutal dobrou diskusi - i když nevěda, co činí.
Musím říci, že moje pocity při četbě článku oscilovaly mezi Jiříkovým viděním a lítostivým pocitem, že jsem na tváři svých dítek při lezení podobné úsměvy nezahlédla :-) Pár užitečných rad tu už padlo, moc pěkně to napsala Martina. Přidám jen jeden postřeh – samozřejmě jsem se navyváděla něco nemetodických podniků, kdy jsem brala své děti, sourozence a kamarády na obskurní výstupy, ale jak jsem si byla tak naprosto jistá tím, že já tu situaci mám v paži, přenesla jsem tu svoji jistotu na ně a oni to bravurně zvládli s lehkostí nevědoucího - asi jako ty, autore :-). Proto ti přeji hlavně dobrého anděla strážného a nějaký drobný modelový zážitek se šťastným koncem, který tě přirozeně „srovná“. Na ten ale raději nech děti doma – můj syn viděl pád dědy ze slanění a o lezení pak nechtěl slyšet asi 20 let :-)