Věc se má takto: Dolezeme pod bříško pod kruh; asi 2 m vpravo je výduť, kde jsou nepříliš kvalitní hodiny - zajistíme. Vrátíme se doleva a stoupáme do žlábku - ne moc doleva, i když je to tam volezený - teda spíš hubou přímo do onoho žlábku. Nohama stojíme na oblé římse pod bříškem. Zašmátráme pravou rukou po levé straně žlábku, dost vysoko nad hlavou. Našmátneme-li onu mělkou kapsu, je vyhráno a výsukem dosáhneme kruhu. Nenašmátneme-li, opatrně sesmrkneme na oblou římsu a uprchneme do komína, jak popsáno výše. (Z komína se lze ovšem vrátit nad bříškem vodorovným traverzem přímo ke kruhu a tak se vrátit do hry!). Jójo - poprvé jsem to lezl na podzim 1966, naposled letos v dubnu - velmi krásné lezení, krajinově vděčné. Nazdar! V. Š.

Kdysi jsem to v dávnověku lezl, ani nevěděl jak. V novověku už to nebylo tak procházkové, i když cesta samotná se asi nezměnila. Letos jsem kapsu nenašel a utekl do komína. O traverzu zpět ke kruhu jsem chvíli platonicky uvažoval, ale délka vymotaného lana, chabá naděje na zajištění travezu zpět ke kruhu a přítomnost smyček ve směru dolezu Bruchholzkante, kde jsou docela přijatelné hodiny, mne nasměrovaly tam :-). Pravidelný trénink holešovické žábovky se hodil:-)

Tak jsem našel a přidal fotky, jak Míra Štěpánek hledá tu kapsu :-)

Teda utéct odtud na dolez Bruchholzkante mi přijde jako z bláta do louže, protože dostat se od toho dolezu na další předvrchol mi nepřipadá ani snadnějčí ani méně morálovější než udělat ten krok do žlábku. Ještě poznámku k té zmiňované kapse. Po pětadvaceti letech jsem si to teď zase vylezl, takže můžu poreferovat: Žádná kapsa tam prostě není!! Nicméně pravá ruka tam opravdu může cosi mělkého nahoře našátrat (ale vpravo od žlábku), takže se to dá. Teď co tam přibyl ten druhý kruh mi přišlo zbytečné provazovat něco o dva metry mimo cestu, ale kdybych o těch hodinkách věděl tehdy to bych je teda jinak ocenil. Bez toho druhého kruhu byly ty rajbasové kroky dobrých sedm metrů nad posledním jištěním docela silným zážitkem. A přitom člověk zíral na kruh metr nad tím místem poťouchle zatlučeným už v trojkovém dolezu.

Takhle to Jirko může vidět jen ten, jehož výstupy jsou zpochybňovány kvůli nesportovní délce dosahu :-)
Ale musím tedy dopsat něco k tomu útěku do Bruchholzkante: nejdeš na předvrchol, ale komínem se dopravíš na místo, odkud lze celkem bez problému vstoupit do stěny hlavního vrcholu a tam si dát pár uzlíků a celkem přijatelné hodiny, kterými si odjistíš tu převislou spárku na konci. Možná to je z bláta do louže, ale pro trpaslíka to bylo takhle přece jen příjemnější :-)

Přidané video raděni neukazujte svým drahým polovičkám, pokud je na tuhle cestu ( a i jiné, které vedou na hlavní vrchol Vorderer Torsteinu) chcete dostat, protože ten přepad by se jim opravdu "líbil".

Nechci být šťoura, ale v mém žlutém průvodci je to věž 11