Jmenovec

Sobota. Venku svítí sluníčko, i když se to má podle předpovědi kazit. Podle rychlosti pohybu mraků, pozorovaných z dobře vytopeného bytu, je pěkně větrno, ale třeba v Alkazaru by nemuselo být tak zle.

Žhavím drát: "Tak co, jedem?" "Hele, venku je zima a fouká, a mně bolej záda …" povídá sluchátko. Takhle Rosťa začínal vždycky, a když už demoralizoval okolí tak, že by mu každej dal korunu a zavolal záchranku, zvedl se a šel jak tank. Třeba jako když jsme v rámci výstupu Komínem návratů oblezli za 24 hodin čtyři doliny kolem Javoráků.

Jenže to je přes dvacet let, dnes není tenkrát a sluchátko pokračuje: "….a ještě mně taky bolí koleno a hele, já zůstávám doma". "Hm." V sobotu ráno už nikoho nikde neseženu. Fanda boulderingu, že bych jel na Petrohrad, taky nejsem, tak že bych se po letech podíval zase do Šárky, když tam jezdí i Vašek Širl?

Za hodinku jdu s batohem údolím a v soutěsce Džbán vzpomínám, jak se kdysi lezlo na skoro třídélkovej Pilíř. Na Brentě nikdo. Stoupám pod Žabáka, tam taky ani noha. No co, tak si oblezu sám co půjde. Pohodím batoh na známé místo, vyndám sedák, lezečky a jak zvednu oči pod Malou Poštolku - ten pohled mne úplně zmrazí.

Mosazná cedule s letopočty, památníček, který říká, že žil byl David Jandík, a že od svých čtyřiadvaceti už zase nežije. Novákům, nebo Procházkům to asi ani tak nepřijde, ale nás Jandíků je pomálu a připadá mi, jako bych se díval na vlastní hrob. Tak jsem přišel o lezce jmenovce dřív, než jsem ho poznal. V Praze o žádném dalším lezoucím Jandíkovi nevím. Tenhle byl asi syn mého vrstevníka. Ani nevím kde a proč vlastně zemřel. Cedule je strohá.
S podivným pocitem obouvám lezečky, oblékám sedák, překračuju tu nepříjemnou ceduli a veleopatrně začínám malou Poštolku, kterou jsem lezl snad už stokrát, ale cedule pode mnou mi znovu naléhavě připomíná, že sólista udělá chybu jen jednou. Za chvíli jsem nahoře a stísněné pocity pomalu opadávají. Ve střední části Žabáka už dost fouká, ale lano sbalené na zádech trochu chrání před větrem. V horní pyramidě zkouším nastoupit trochu převislou čtyřku, ale zase se vracím. Přemýšlím, jak se asi musel cítit Alex Huber v diretissimě Cimy Grande?

Nahoře děsně fučí a tak v závětří valím zase dolů, kam mezitím přišli dva mlaďoši. To je fajn, že tu nejsem sám. Nemám rád samotu. Třeba by mi mohli něco odjistit. Jenže se chystají hodně pomalu - jeden je asi úplný začátečník a tak si oblézám sám čtyřky a pětky v dolní bariéře. Zatímco kluci štandují na balkónku Malé Poštolky, dávám si opatrně Velkou - je těžká hlavně dole, ideální pro sólo - a ještě kroužek a levou hranu. Tíha zemřelého jmenovce ze mne pomalu opadává. Na Opičí stěnku si bez lana netroufám, všechno ostatní rozumné jsem už vylezl a tak se s kluky loučím. Bylo to nakonec docela příjemně strávené dopoledne, na které vzpomínám už opět u monitoru s myší v ruce. Zpropadenej workoholismus.

copyright (c) Petr Jandík 2004