Via M. Speciale

Lezli jsme tuhle cestu jednou na podzim. To už jsme měli den předtím za sebou slavnou hranu Punty Fiames, pěkné lezení okořeněné nástupovou bojovkou v kosodřevině, malým blouděním na sestupu a naraženým zadkem ze sjezdu sutí. Takže nálady a bojovnosti zas tak moc nebylo, už byly dokonce cuky odjet. Jenže zahodit půldne se mi nechtělo a tak jsem opatrně navrhl, že se pod to půjdem podívat, tím se nic nezkazí. Metoda postupných cílů, vypilovaná za dvacet let manželství, zafungovala i na kamaráda a tak jsme vstali, uvařili a šli.

Už při příchodu pod stěnu jsme sledovali menší hasičské cvičení tří lidiček, pro které byla tahle chuťovka asi trošku moc. Ve druhé délce posedávali co dva metry, až jsme si říkali že to bude asi nějaký nářez. Znáte to, když vidíte před sebou někoho bojovat "vo holej", morálu to nepřidá. Tak jsme se s nevalnou náladou vlíkli pod stěnu a pustili se do lezení víceméně z alibismu, abychom se na to nevyprdli rovnou. V téhle cestě jsou na konci dvě šestmínusky a naše příprava se ten rok skládala převážně z bušení do klávesnice a tahání počítačového hlodavce za ocas.



Střižbu pod stěnou vyhrál Honza a pouští se do první délky. "Hodináři" nad námi postupně s potížemi opouštějí viditelnou část kolmé a místy i trošku převislé stěny. Povoluju lano a přemýšlím, co tam asi čeká na nás. Honza postupuje celkem bez potíží, jen závěr délky na první štand jde o něco pomaleji - dolezem na štand už začínalo lezení. Druhá délka černé kolmé stěny s občasným převiskem, ohodnocená pětkou čeká na mne. Teď se ukáže. Beru si smyčky a jiný materiál. Hluboký nádech, a jdu se podívat zač je toho loket.

Lezení je ale nádherné a nervozita brzy opadá. Kdykoliv se zdá, že nastane problém, stačí se natáhnout ještě pět centimetrů a je tam madlo. Jištění v pohodě - spousta hodin. Zdaleka nemám tolik smyček, abych to všechno provazoval a ani to není potřeba. Stěna je akorát tak těžká, abych si pěkně zalezl. V dobrém rozmaru dosahuji druhého štandu tvořeného několikerými hodinami. Ke stávajícím smyčkám přidávám ještě naši lanovici a pár dalších smyček a může se dobírat.

Honza postupuje a taky si vychutnává ten nádherný pevný vodou vymytý kámen, připomínající nejkrásnější stěny saských pískovců. Radost nám poněkud kalí dvojka za námi, chystající se nás předběhnout. Naštěstí jim v půlce délky došly smyčky. Dvacet metrů bez jištění si nelajsli, zaštandovali na poslední smyčce a předbíhání se nekoná.

Dál už jsme si lezli v klidu nikým nepronásledováni zbytek té krásné stěny ve třetí délce.
Délka choďáku, čtyřka, trojka a jsme na předposledním štandu, před námi dvě šestmínusky. Poslední z těch třech langsámů z rána se snaží za mohutné podpory lana procedit první z nich. Teď už ovšem víme, co jsou zač a tak nás to už nerozhází. Do fronty na štandu dolezl velmi hbitým tempem kožovitý svraskalý děd, mluvící jakýmsi nesrozumitelným nářečím. Bylo mu tak pětašedesát, u zubaře bychom nad ním s přehledem zvítězili, ale při lezení nebyla žádná legrace s ním držet krok. První šestmínusku má Honza za sebou. Překrok převiskem do plotny nebyl zdaleka tak těžký, jak vypadal. Plotýnka dál je zase pěkná. Nad posledním štandem sedí ten poslední ze tří tragédů ve smyčce v převislé spáře a vypadá dost zničeně. Bereme mu batoh a když už mu chceme začít podpírat nohy a zadek, abychom nemuseli bivakovat, přece jen se asi na pátý pokus, podporován lanem, vyškrábe nad převis. Tak rychle za ním, ať nás ten skoro bezzubý dědula ještě na poslední délce neopískuje. Pár rychlých kroků, převis je za mnou. Šikmá rampa a jsem nahoře. Hoza bojuje a závod s dědečkem i přes hendikep tragédského batohu navíc vyhrává. Hurá, děda nás nepředběhl.
Zbývá už jen opatrně sejít doprava na suťovisko (jiní to sbíhají, ale to víte, kolena...), a za skandování hesla "Kožovitý děd, náš vzor" jít zpátky k autu. Další dolomitská miniatura je ve sbírce a stála za to. Teď už můžeme s klidem jet domů.

Popis cesty je zde

---

Poprvé vydáno v listopadu 2005