Dračí cesta

O téhle cestě náš průvodce říká, že skála, modelovaná často protékající vodou, je strmá, drsná a velmi pevná, prostě ideální pro povyražení z lezení (to je teda překlad). Jenže taky říká, že to je odpověď na technologické trendy lezení po skobách, návrat dobrodužství do hor a jiné věci ani neříká, ale to ukáže později.
V noci bylo hodně zima a to značí pěkné počasí přes den. To, a že má Drago devět délek rozhodlo, že jdeme na lanovku. Pravda, žena brblá, že se jí nelíbí klíčové místo, ta drobivá spára ve třetí délce, ale já si to slibované povyražení z lezení nedám vymluvit. Přece jen si chci připomenout staré časy a vylézt něco těžšího. A kromě toho jedna drobivá spára v devíti délkách nehraje takovou roli, když je tam ta pěkná černá skála. Zajímavé, jak se člověk něčím namladí a ani ho netrkne, že když tu cestu dělal Claudio Barbier v roce 1969 a měla být ukázka skobovačům, co se dá vylézt volně, že to asi nebude jen tak nějaká fajnová procházka.

Svítí sluníčko a lanovka nás přesně podle údajů průvodce veze za deset minut a 7,5€ o 600 metrů výš. Lístek máme jenom nahoru. Když stihneme lanovku zpátky, proděláme 6€, ale kdybychom to se zpátečním lístkem nestihli, propadla by nám zpáteční jízda za 8€. První lanovka startovala v devět, poslední jede zpátky v pět. Nástup má být půl hodiny, lezení čtyři, sestup hodinu a půl, dohromady bychom teoreticky měli být zpátky ve tři.

Od lanovky koukáme, kde že to je ten náš kopec. Asi támhleten dole vzadu. A je tu dost lidí s batohama, kolik jich asi jde tam, co my? Nástup je vlastně sestup dolů. Proto byl údaj o převýšení nástupu v průvodci vyčárkovaný. Od rozcestníku ve Forcella di Lagazuoi jdeme skoro po vrstevnici cestou vyšlapanou v suti. Pořád koukám na černobílý výtisk fotky z průvodce a na kopec, který jsme určili nahoře a stále více pochybuji, že to je on. Taky že není, je to ten výš a blíž, který zeshora vypadal jako součást jižního vrcholu Lagazuoi. Teď už začíná být vidět rokle, která ho dělí od jižního souseda a začíná se i podobat vytištěné fotce, která je nevímproč vzatá z téměř opačné strany, než ze které se přichází. Tak sláva, máme ten správný kopec, první předpoklad úspěchu. Za chvíli jsme pod ním a noříme se do stínu a chladu západní stěny.



Vypadá důstojně a nepříliš přístupně. Ani se nedivím, že sem z těch lidí, co jeli s námi, nikdo nešel. Na takovéhle stěně návaly nebudou. Začátek vypadá ponuře, zvláště pak ty vlhké komíny nástupové délky. Je tu štand se smyčkami ve skobách, takže jsme tu dobře. Eva zase brblá, ale říkám: "Podíváme se tam a uvidíme. Slanit se dá vždycky." Vidina slibované černé pevné skály mi dodává mírného optimismu. Komín šel celkem dobře odšlapat rozporem a lezení bylo takové, jaké by se od V- dalo očekávat a hezčí, než to zpočátku vypadalo. Druhá délka už opravdu je v té slibované pěkné černé skále, drsné jako struhadlo. Proč si na tohle bral někdo z našich předchůdců magnézium, jehož stopy jsou tu a tam vidět, nechápu.



Podle schématu pětkový koutek se mi zdá trochu nadhodnocený, travers doprava je taky celkem v pohodě, teprve nahoru k odštěpu, za kterým je třetí štand, to začíná houstnout, z části kvůli hroznému tření lan v jištěních, která jsem málo prodloužil. Třetí stanoviště v kolmé stěně je udělané ze dvou skob a stát se dá jen na půlce chodidel, tak ho musím vyztužit ještě vklíněncem. Vždycky, když si sedám do skob, mám podivný pocit od té doby, co jsem si v Schubertovi přečetl, jak málo mohou i důvěryhodně vypadající skoby vydržet.

Dobírám Evu, pečlivě si skládám lana na nohy, aby nespadla dolů a nesekla se, a studuji klíčové místo, žlutou drobivou spáru. Na první pohled nevypadá tak hrozně, jak to v průvodci líčili. Ještě zespoda půjde založit stoper, pak je tam skoba, támhle visí smyčka, o kus výš další. Ani lámavě to moc nevypadá. Eva dolézá a já jdu ochutnat prvních šest mínus.

Teorie se potvrzuje. Stoper sedí, alespoň než cvaknu první skobu. Krok do převisu, nad ním je chyt, pak dirka vpravo a je tu odpočinkové místo. Tohle celkem šlo. U visící smyčky začíná další převísek, vylepšený hlínou ve spáře. Měli napsat, že je zahliněná, a ne drobivá. Ostatně, ty podle nich žluté převisy, jsou taky bílé. Nikdo není dokonalý, jak by pravil Saturnin.
Ofukuju spáru, aby mi neklouzala žába. Zaklemuju nohu, ještě krok v převislé spáře, ještě jeden a už je na dosah další smyčka, která přijde docela vhod. Někdo zatloukl až nahoře skobu a prodloužil ji skoro jedenapůlmetrovým popruhem. Ještě dva delikátní kroky hlínou popráškovanou, mírně převislou spárou. Jestlipak mi neujedou kecky? Držím konec spáry a klíčové místo mám v kapse.
Travers za ním, ovšem nevypadá nic moc. Znáte ty vodorovné police pod převisy, ne?. Skála je tam rozdrobená až na hlínu, dobrých a pevných chytů pomálu a jištění žádné.



Dávám si pro jistotu do jediné spáry v převisu nade mnou frenda, protože za pevnost toho, po čem se teď budu musel plížit, bych moc nedal. Po šesti metrech věším na takovou bouli propagační smyčku, spíš kvůli Evě, a levituju dál. Konečně je po skoro dvaceti metrech skoba, skoro to vypadá jako štand. Jenže mám ještě dost lana. Jdu lehce tři metry vzhůru na horní polici a tady je zase štand. Tím by měl být ten "působivý traves" za námi, ale jaksi to nesedí. Ten druhý štand je nějak moc blízko. Dál má vést šikmo doleva nahoru černá spára za IV+. Šikmo nahoru sice vede něco, co by se s trochou fantazie dalo nazvat černou rampou, ale není v ní spára a na čtyřku to taky nevypadá. Jenže je tam skoba. Traverzovat se mělo vodorovně, pak vylézt nahoru na další polici a ještě dalších 25 až 30 metrů traversu. Police ale dál nevede a nahoře jsou stopy po maglajzu. Tak kam? Jestli travezovat, musí se kousek slézt, ale v těchhle sračkách se mi do toho moc nechce. Jdu se podívat nahoru. Po pár krocích je jasné, že tudy to není, čtyři plus se to nepodobá ani náhodou. Cesta má dál vést markantním koutem a ten je odsud ještě dobrých třicet metrů daleko. Takže přece jen travers. Slézám a opatrně se plížím po zbytku police mezi volnými kameny a kousek sestupuju. A hele, skoba, to je potěšeníčko. Zdá se, že tu lidi lezou cestu plus mínus tři metry okolo. Tak ještě metr dolů. Skoba je dobrá a jejím cvaknutím se pocity významně vylepšují. Ještě kus traversu a další štand potvrzuje správnost zvolené cesty. S dobrou náladou si vychutnávám krásnou, pevnou a vodou vymytou skálu v další délce. Ta černá spára je opravdu bonbónek. Už na nás svítí sluníčko a na světě je krásně. Na štandu si nadšením zpívám, a to se mi stává málokdy.



Další kout má být podle našeho průvodce zase šest mínus. No tak to se na tu jejich šestmínusku podíváme, říkám si frajersky. Kout je kolmý až převislý, ale celkem dobře odšlapatelný rozporem. Jištění dávám tak po šesti metrech, a říkám si, že to sice není zrovna zadarmo, ale šest mínus? Lano dochází u štandu pod převisem. Aha. My měli v té černé spáře ulézt ještě pět metrů a vyšlo by nám lano nad převis. Takhle štanduju pod ním a těch šest mínus mám asi právě nad hlavou. Blbě stojím a skládat si lana na nohy, aby nespadla do kouta a nesekla se tam, dá taky dost práce. Vyměňuju si s Evou místo a vyrážím do převisu.

Tyhle frendy, to je geniální zařízení. Lup ho tam. Tedy jako čtyřku do spáry. Žába, další krok do převisu a lup tam další. Dvě tempa, madlo a jsem na polici s euforickým pocitem, že máme všechny obtíže za sebou. Teď už jen pět plus… Jo, houby. Pohled nahoru, euforie upadá, úsměv tvrdne. Nade mnou žluté, rozlámané převislé almary, nahoře visí nad střechou v koutě fixní stoper, možná že tudy někdo utíkal. No tudy to přece nemůže vést! Někde na vrchu se má jít přes plotny doprava. Protože nám štandy nesedí, nejsem si jistý, jestli to není už tady. Nade mnou skoba. Koutek bez stupů nějak procedím. To bude asi to inzerované pět plus. Následuje lehčí, ale o to lámavější plotna bez jištění. Jdu tam na průzkum, ale když mám vymotáno dvacet metrů bez jediného slušného jištění, raději tu hru na hledání pevného chytu vzdávám. Tenhle vertikální kamenolom si nechte od cesty. Vracím se zpátky ke koutu a hele, nade mnou se vyloupla taková propagační skoba, půlkou délky zapíchnutá za odštěp. Cvakám ji. Je to lepší, než drátem do oka. Měla by se ovázat smyčkou, ale o kousek dál se objevila další a lepší a tak si smyčky šetřím.

Asi se přece jen leze zpátky do toho kouta pod střechu. No co se dá dělat. Pod střechou se dají zavázat hodiny. Konečně trochu slušné jištění. Bejčím od nich přes převis, cvakám ten fixní stoper. Magi teče. Že já jsem víc netrénoval! Připadá mi, že klíčová je teprve tahle délka a ne ta inzerovaná dole. Převis jsem nějak překlepal. Deru se dál zářezem, ale dochází mi matroš a štand nikde. Už musím rozdělávat expresky. Lana táhnou, slunce pere do zad, síly docházejí. Další převislý kout, ale i ten je nakonec za mnou. "Kóóóóónéééc láááánááá" ozývá se tenounký záchvěv zvuku zdola. Táhnu jak buldok na vodítku ještě metr k místu, kde se dá zbudovat štand na vklíněncích.

Dělá mi starosti, jestli to Eva vůbec vyleze. Tahle délka byla nejsilovější z celé cesty a o to působivější, že už má člověk za sebou sedm délek ne zrovna lehkého lezení. Nasazuju TRE a dobírám. K mé radosti se lano posunuje nahoru rychleji, než jsem čekal. Eva dolézá sice celkem rychle, ale dost vyčerpaná a psychicky opotřebovaná. Není divu, nic tak těžkého v horách ještě nelezla. Naštěstí tady už mají být dvě lehké délky na vrchol. Studuju nákres.



Plotny doprava jdou dobře, komínek taky a jediný problém této délky jsou strašné bolící paty v lezečkách. Provazuju na předposledním štandu dvoje inzerované hodiny a okamžitě zouvám boty. Snad nebudou puchýře, to by tak ještě scházelo.

Poslední délka je za tři plus. To plus je zřejmě za lámavost. Místo dvou skob je na konci cesty jen jedna, ale to už nevadí. Máme Drago a to činí únavu příjemnější. Teď ještě sestup. Slaňovat cestou se nám nechce a volíme jihozápadní hřeben.

Zanedlouho jsme v sedle, ale k suťovému žlabu je ještě skoro osmdesát metrů strmé stěny. Při bližším prozkoumání jsme našli starou neudržovanou feratu, o které se náš průvodce jaksi zapomněl zmínit, a po ní scházíme na suť. Je půl páté a poslední lanovku dolů už nemůžeme stihnout, leda vrtulníkem. Ach jo. To dostanou kolena zase zabrat!



Po vrstevnicové cestě do Forcella di Lagazuoi se ještě jde celkem příjemně, i když se zatahuje a začíná foukat. Ze sedla máme dolů 450 výškových metrů. Kolena bolí s každým krokem stále víc a posledních dvacet metrů k autu je jako obvykle nejhorších. Vleču se jak německý voják u Stalingradu. Na sedadle pomalu ani nemůžu ohnout nohy, ale ani to nezabrání pomalu se šířícímu pocitu spokojenosti. Tahle cesta je docela slušný dárek k padesátinám, ne?

---

Poprvé vyšlo 1. 5. 2006