Obřím koutem na Kleiner Lafatscher

Studujeme průvodce. Zadání je jasné. Něco v Rakousku, a to tak, aby nástup nebyl delší, než dvě hodiny, a nesmí to být Kaiser, protože nemáme chuť na spáry. Po půl hodině listování průvdocem to máme. Severovýchodní zářez Kleiner Lafatscheru v Karwendelu, nástup 2 hodiny. Pilot Honza se naleje Semtexem a takto posilněn startuje do Rakous.

Těžký Bavorák se rve se serpentinami a na dálnici nabírá Mach 3. Kdyby ležel přes dálnici spadlý strom, nebo havarovaný kamion, nemáme šanci zastavit. Poblíž Innsbrucku odbočujeme v Hall im Tirol do Absamu o po chvíli hledání trefíme placenou silničku, vedoucí údolím Halltal k muzeu solného hornictví (Herrenhäuser). Tam končíme už s dost vygumovanou hlavou ve tři ráno ve stanu vedle auta.

Vstáváme v osm a po deváté se pod pálícím sluncem a těžkými batohy ploužíme, zničeni nevyspáním po noční jízdě, po cestičce k sedlu Lafatscherjoch. Jsme tam až okolo dvanácté, ale náš kopec nikde. No tohle? Okolo sedla jsou jenom zatravněné kopce, sem tam nějaký suťový kužel, a na lezení to nikde nevypadá!

Tak batohy na zem a vzhůru okolo na průzkum. Teprve když jdeme asi půl kiláku na druhou stranu dolů, začínáme tušit náš kopec a když sestoupíme směrem k chatě Hallerangerhaus, konečně vidíme ten pohled na fantastický, stále strmější kout, který známe z Pauseho slavné knihy Extremen Fels.



Jenže je půl druhé, než dojdeme zpátky k batohům a přineseme je sem, budou dvě, než se dostaneme k nástupu, budou tři. Prostě jsme to dneska už prošvihli.

S pocitem dokonalých pitomců se ploužíme zpátky do kopce k batohům na Lafatscherjoch a dumáme co dál. Zkusit zavolat domů, jestli by se bez nás v práci obešli, zajít se vyspat do chaty pod Lafatscherem a vylézt cestu zítra, když už jsme tady? Na sedle je naštěstí signál a dostáváme telefonicky povolení zůstat ještě den. Můžeme jít do chaty se konečně vyspat.

A jéje, nemůžeme. Průkazky Alpenvereinu a hlavně taky peníze zůstaly v autě. To jsme ale blbové. Takhle si tu cestu projdeme ještě dvakrát. Co není v hlavě, musí být v nohou. Staré pravidlo, a jak pořád platí. No, ale z tréningových důvodů...



Dolů jdeme trochu jinou cestou, okolo pozůstatků solných dolů. Kousek dál je i muzeum solného hornictví, které napůl zbourala lavina. Roh masivní budovy je jakoby ustřelený.

Herrenhaus po setkání s lavinou

Cesta zpět bez zátěže už taky celkem jde. Na sedle bereme batohy a za půl hodinky jsme dole u Hallerangerhausu. Pěkná, celkem dost inovovaná chata. Průkazy Alpenvereinu fungují. Baštíme Bergsteigeressen a z okna jídelny koukáme na náš zítřejší cíl, a taky na Speckkarspitze s úžasnou odštípnutou deskou, na kterou vede známá Česká plotna.



Ráno, už konečně vyspaní, jdeme kosodřevinou a loukami směrem k fantastickému koutu, který se jakoby polokruhovitě z malého sklonu stále zvedá až do kolmice. Naše cesta povede právě tím obřím koutem, v jehož kolmé levé stěně vede řada moderních extrémů. Klasický severovýchodní zářez vylezli v roce 1930 Auckenthaler a Pirkner. Vápenec v zářezu není zrovna nejpříjemnější, klouzavý a jakoby namydlený. Zase jedna z cest, které vypadají zdálky líp, než zblízka.



Ukrajujeme délky koutem, který se stále zdvihá a stoupající strmost provází i stoupající obtížnost. První šestmínuskové místo vychází na mne. Pětimetrový stupeň, nalezu do hladké širočiny a opouští mne morál. Najednou nejsem schopný se pohnout. Jen představa, co budu v té vymydlené široké spáře dělat, mne najednou děsí a nejsem schopný udělat krok. Kam zmizela ta předvčerejší jistota v Dülferovi na Cimu Grande?

Schlíple slézám zpátky na polici a říkám Honzovi, jestli by se tam nešel podívat.



Že by zrovna planul nadšením, se říci nedá, ale jde. Bojuje ve spáře a proklepe se až na další polici ke štandu. Když lezu spáru na druhém konci, už mi nepřipadá tak hrozná a nadávám si, že jsem měl být bojovnější. Psychika dělá s člověkem divy.

Z další šestkové délky se ale už nevykroutím. Kolmou širokou spáru oblézám kousek vpravo a podle frekvence skob nejsem první. Na konec kouta zbývá poslední kratší délka. Ani Honzovi se nechce spárou a na suťovou polici dolézá také zprava. Tak, a teď kam? Další cesta není jasná a tak nakonec zkoušíme rozlámaný hřebínek, který vede doleva k převislé stěně nad námi. Čert ví, kam to povede dál, ale nějaká cesta nahoru být musí, když už to tu od roku 1930 lezlo tolik lidí.





Na konci hřebínku překračujeme hlubokou trhlinu a nalézáme do ukloněné rampy zastřešené převisem. Pořád nevíme, jestli tudy cesta opravdu vede. Jasné je, že musíme doprava. Po téměř dvacetimetrovém traverzu narážím na převis se skobou. Několik těžších kroků přes něj, ještě kousek doprava a konečně je vidět jasný koutek, kterým se doleze na vrcholové plato. Zářez Kleiner Lafatscheru máme v kapse.

Vyšlapaná cestička vrcholovým úbočím nás zlákala, jako asi mnoho jiných před námi. Sestupujeme, ale terén je stále strmější a cestička se ztrácí. A jako mnoho jiných před námi se musíme k naší velké radosti (sakra) zase vrátit a vyšlapat nahoru, co jsme sestoupili. Teprve teď objevujeme další cestičku, která traverzuje úbočí téměř vodorovným obloukem doprava. Překračujeme suťové kužely a žebra a dostáváme se na velké suťové pole vedoucí až pod sedlo Lafatscherjoch.

Suť je hluboká a sestup celkem příjemný. Dá se skoro „lyžovat“ na botách. Takovouhle suť můžu. Vylezená cesta hřeje na duši a když se Honza iniciativně nabídne, že dojde pro batohy s přebytečným materiálem pod stěnu, už opravdu nevím, co bych si mohl přát víc.

Cestou z Lafatscherjpch k Hallerangerhausu je krásně vidět odštěpená placka, po které vede po té úzké straně pilíř Buratti a zleva po hladké desce řada extrémních cest, jejichž sérii odstartovala Česká plotna Ďoubala, Krupky a Jirky Nováka.



Nakonec se nám prodloužený víkend velice vydařil. Zbývá už jen Honzův typický jízdolet do Prahy, na Palmovku, do kanceláře, potěšit osiřelý počítač.

(c) Petr Jandík

Poprvé vyšlo 21.5.2006