Rychlovka mezi kapkami deště

Kdesi nad námi má být údajně třítisícový Hochkönig, ale od začátku týdne jsme ho ještě neviděli. Všechny deštivzdorné turistické atrakce v okolí, jako jsou doly a jeskyně, jsme už za nekřesťanské peníze prošli, ale sakra my jsme tu přece kvůli lezení!

Počasí ale smýšlí jinak a tak nám nezbývá, než ochutnávat Honzovo víno, prohlížet schémata cest z Internetu a hledat, co by se tak dalo, kdyby alespoň na chvíli přestalo. Musí to být tak do sta kilometrů jízdy a nízko kvůli tomu sněhu. S trpkým pohledem odkládáme Hochkönig, Torsäule, Flachfeld a Schoberkopf. Jen Śimon se culí a dává do placu svůj tip: Obere Diesbachwand, Radlpromenadl. Nástup pouhých padesát minut, 9 délek za 6, slanění vedlejší cestou a jen 40 kilometrů od chaty. Kdyby nebylo počasí na dlouhou cestu, jsou tam ve Weissbachu ještě skalky, v místním nářečí zvané Klettergártny, dokonce jedna vojenská. Tak tip by byl, ještě aby přestalo lejt. Poznáme to snadno. Máme pokojíček hned pod střechou a cokoliv silnějšího než jemné mrholení slyšíme docela dobře.

Ráno ani nemusím rozloupnout voko a slyším, že lezení alespoň pro nejbližší chvíle rozhodně nehrozí. Tak na druhý bok, trochu dospat, v klidu nasnídat. Úvahy, který důl, soutěsku, nebo jeskyni navštívíme dnes, přece jen narušuje nepřehlédnutelný fakt, že prší míň. Je deset ráno a naše čtrnáctihlavá banda na sebe významně pohlédne. Není třeba dalších slov. Jede se do Weissbachu. Buď přestane pršet a polezeme, nebo už je celkem jedno, jestli se další den stráví v autě, nebo v nějaké trapné jeskyni, kde ukazují za 7 Euro sotva pěticentimetrový krápník.



Vyrážíme na cestu. Na mapě si nevšimneme přímé cesty a jedem pěkně okolo přes Zell am See. Čekání v zácpě nám usnadňuje, že už neprší vůbec. Po troše bloudění po silnici sem a tam mezi Weissbachem a Saalfeldenem nachází Eva podle vytištěné fotky kýženou stěnu a náladu nám trochu kazí jen ten strašnej krpál, který budeme muset vyjít. Je dvanáct hodin, tak honem hůlky do rukou, bágly na záda a rychlostí splašeného hlemýždě se šineme mokrým lesem po cestě Diesbachsteig.



Za hodinku a kousek jsme nahoře. Vybalujeme matroš a meditujeme, jestli vzít nahoru tlustej GoreText, nebo jen větrovky. Jen co na sebe navěsím expresky, frendy, čoky a další haraburdí a navážu se, začne zase pršet. Fucking wheather!

Obalení v goráči sedíme kus od stěny pod převisem a čekáme. Pokud by tak do hoďky přestalo cedit, mohli bychom ještě cestu vylézt, nebo alespoň se do ní podívat. Za nějaký čas opravdu přestává pršet. Znovu na sebe věším matroš, obouvám fajfteny s dírou na palci a jdu studovat, jak drží na mokrém vápně a travách. U měděné cedulky s názvem cesty dva metry nahoru, skoba a doprava. Ślapat po mokrých drnech trávy přináší kýble strachu, ale nakonec to jde až k mokré plotýnce. Dobrej hexík to jistí. Ruce v mokrých chytech, nohy na tření v mokré trávě – co tam budu dělat, až se zvednu? To uvidím až tam. Pár nejistých kroků a mám skobu. Ještě dva metry a je tu strmá plotýnka se třemi nýty. Takže už konečně víme, že jdeme správně a konec konců, nejt je jistota. Plotýnka je moc pěkná, takové vlnky, a za chvíli se usazuju na štandu vybaveném bytelnou slaňovací smycí.



Jen se Eva naváže, začíná opět pršet. Musí se chudák procedit tím traverzem úplně za mokra a rajbasovou plotýnku má i s tekoucí vodou. Pro dnešek jsme skončili. Za stálého deště slaňujeme tu první délku zase na zem. Naházíme mokrej matroš do báglů a cedíme se mokrou džunglí do údolí. Pořád lepší, než sedět na chatě, ne?

Druhé dějství se odehrává o dva dny později, kdy předpověď slibuje zlepšování během dne. V deset přestalo pršet, o půl dvanácté přijíždíme pod stěnu. I když se nám tentokrát zdá nástup Diesbachsteigem rychlejší, jdeme ho hodinu a půl. Nevadí. Čím později nastoupíme, tím bude stěna sušší.



První délka je snad i o něco méně mokrá než před dvěma dny, zato druhá, šestková, je mokrá docela solidně. Komín nad ní se stará o zásobování. Voda a občas blátíčko dodává krokům slušné napětí, které snižuje jen skalkařská odjištěnost nejtěžšího místa. Za této situace zaplaťpánbůh za ni. Přesto si ještě jeden krok zajišťuji friendem v neustálé připravenosti na ujetí kecek. Uf, terén se lehčí a je tu štand - hodiny s nýtem. Dokonce se dá najít poloha, ve které nekape za krk a tak se dostavuje mírný optimismus.

Třetí délka začíná celkem zajímavě traverzem po drnech, přilepených na skoro kolmé stěně. Při každém kroku dost pérují, ale díky opatrnému zatěžování vydržely. Tři metry vpravo se dostávám na suchou skálu, i když je občas potřeba se vyhnout mokrému pruhu, vytékajícímu z některé díry. Plotny jsou krásné, přiměřeně odjištěné a odvážné.



Zajímavý traverz na závěr vede vlevo na štand, kde se opět přibližujeme k vodě v podobě mokrého komína. Shora není vidět na druholezce a tak mi Eva až po dolezení délky vysvětluje škubnutí lana – i když je skoro o dvacet kilo lehčí, ušlápla ten drn v traverzu a poskočila si o dva metry níž.



Mokrý komín nad námi má jen dvacet metrů a za ním následuje asi nejhezčí délka celé cesty – strmá, drsná a vlnkovaná plotna občas s nějakým tím chytem.



Śestmínuskové lezení vyžaduje vymýšlení a je nádherné. Další šestmínusková délka je pětimetrový travers. Byl by taky krásný, bohužel je opět z větší části mokrý. Z něj se jde do hladké plotny, na které mi ujely zamokřené podrážky, ale to už jsem držel záchranný chyt a letecký den se nekonal.



Následující délka za 5- vede interesantními vodními žlábky a s blížícím se večerem se ji snažím přelézt co nejrychleji. Následuje dvojková délka na polici a závěrečnou délku pět mínus si pro pokročilou hodinu už odpustíme.





Je k osmé večer a musíme slanit sousední cestou Weberknecht, dokud je ještě vidět. Hledat slanění neznámou cestou potmě by nebyla moc velká zábava.



Pod stěnou stojíme v půl deváté.

Za posledního světla unaveni ale spokojeni dorážíme k autu. Skvěle využitý den, a to začínal tak beznadějně! Po cestě do Mühlbachu nás kamarádi bombardují SMSkami, jestli jsme v pořádku. Po desáté jsme v chatě. Ještě vytáhnout pár klíšťat a můžeme na kutě s pocitem, že tentokrát jsme nad počasím zvítězili a navíc ještě naplnili starou zásadu našeho horolezeckého oddílu „Banka chodí v noci“.

---

Poprvé vyšlo v roce 2006