Pohoda na Suškách

Předpověď počasí sice slibuje přeháňky, ale na východě má být polojasno. Kromě toho Suché skály jsou pořád Suché, i když jsou mokré. Tak rozhodnuto, vsoukat se do naší milé popelnice a "Na Turnov, Vávro, na Turnov!"


Popelnice se sune do kopce. Zubaté siluety Sušek se vynořují napravo. Zaparkujeme před zákazem vjezdu, mineme chalupu, co by bývala mohla být svazová, kdybychom chtěli a jdeme lesem pod jižními stěnami. Sluníčko svítí. Leze se skoro všude, ale předpokládaný nával se nekoná, i když na všech populárních cestách někdo visí. Tak která je volná k zahájení skalní sezóny? Aha, Sokolí hrana! Jestlipak ji ještě umím?

Odštěp na začátku drží celkem pevně, ale na pohled to ani moc nevypadá.

Ano, je to jako vloni. Zavázat velké hodiny, najít stoupek u hrany vpravo, natáhnout se na madlo. Do idelální spárky popruhový uzel, zdvih a je tu kruh. Jestlipak ještě drží podrážky na tření? Postavit se na šikmé stupy za malé chyty, zvednout se, chytit díru levačkou a pravou do další díry...

Ale notak, nedumej a postav se, chytni díru.. ale ne tuhle! Tu výš nad tebou. Jo, to je ona. A máš to. Pár metrů skalním trávníkem do výklenku. I ta spárka na uzel tu zůstala. Sednout si do závětří na sluníčko, to nemá chybu. Hlavně neusnout blahem při dobírání.



V okolních stěnách kypí život. Někdo dolézá Karamoru, pod stěnami proudí turisté. Expedice Břízková buduje první postupový tábor. Dáváme si čaj, zatímco sousedi vyrazili na Klikatou spáru. Expedice na Břízkové připravuje vrcholový útok. Pomalu polykáme bagetu. Na Sokolí hraně už je další pár. Kluk je nahoře a dívčina pořád neví, jestli už dobírá a jestli má začít lézt.



Lezec napravo v klidu a pohodě jistí Němčíka v Klikaté spáře, který neví, jestli má lezt spárou v levé stěně, nebo koutem. Koukám na něj a představuju si, co by se asi dělo, kdyby mu ten Němčík ulítnul.

Co třeba takhle: Škub - hup křáp?

Ale dosti morbidních představ! Je hezky a sluníčko. Expedice Břízková již vykonala vrcholový útok a nyní se chystá nahoru i podpůrné družstvo. Jenže větřík mu zamotal lana, která se kousla a musíme vypravit záchrannou výpravu. Zamotaná lana, co s tím?

Na Sokolí hraně mezitím babča zasvěcuje do tajů lezení vnuka.

"Co fotíš, když vystrkuju prdel?", čilí se babča. "To né, čekám až vystrčíš taky hlavu, bez prdele!", povídám já.

Expedice Břízková dosáhla úspěšně vrcholu a cesta je volná. I tahle cesta jde stejně dobře, jako vloni. "A kde je ta břízka?" ptá se žena. "Tam dole v koutě, ale vypadá jako železný oko", povídám. "Cože?" "No prostě z břízky zbyl už jenom název a místo ní je to železný oko". "Aha :-)". Jak tak jedeme při slanění přes Sabat, je tu zajímavá věc. Že jsou od maglajzu chyty, by se dalo pochopit. Proč je ale nejvíc omatlaný kruh?

Jestli třeba aby neuklouzla zpocená karabina?

Z rokle mezi Hlavní s Střední věží se taky leze o sto šest. Východní cestu leze někdo s bambulákem,

Pěknej bambulák, co? Ale k čemu?

a zatímco roštěnka ladně stoupá spárou,

Něžná ručka do spáry, jistě najde ty chyty uvnitř.

turisté proudí po dřevěném žebříku se svými proprietami

Jestli to kolo nějak nepřekáží?

a zvířaty





Lezou se i docela těžké cesty. Tahle vedle Turnovské má dva nerezové kruhy a někteří ji vylezou docela s přehledem,

Jen se člověk nesmí nechat zlákat a skočit na lokr

některé ji zase nevylezou ani na druhém.

Snaha byla.

Leze se všude, až na Fotogenickou a údolní cestu na Sokolí věž. Soudruzi ptáci tady totiž mají letos hnízdo. Je to od nich hezké, protože vloni toho obsazovali víc.

Sem nelezte, tady bydlíme teďka my!

Pokřikujeme po sobě, lítáme si a blbneme...

... ale hlavně budeme muset vysedět vejce.

Tak dobrá, Fotogenickou necháme poštolkám, ale Malou plotnu si dáme, jakmile ji uvolní tahle dívčina.



Nebo co takhle Velkou plotnu? Pravda, jako první cesta na jaře může budit stání na těch malých stupech nervozitu. Seber morál a vyraž. Neujedou kecky?

No třeba nohy neujedou. Hlavně si to dobře zajistit.

Velká plotna je stejně krásná, jako jiné roky. Na jejím začátku se cítím stejně nejistě, jako vždycky a jako vždycky si nedostatek morálu na začátku sezóny léčím rozvěšováním uzlů a smyček. Protože jsem si dovolil vynechat asi čtyři možnosti dát uzlík, ukazuje moráloměr asi tak průměr. Koukněte na to, kdo říká, že se Velká plotna nedá odjistit?

Čtyři smyčky pod prvním - tři ke druhému.

Nejdřív uzlík z tenkého popruhu na obou pramenech, potom uzlík z trochu silnějšího popruhu na jednom prameni. Dále je tutovej uzel na smyci osmičce a v polici delší smyčka, kterou by bylo lepší doplnit do protitahu, ale vykašlal jsem se na to, protože morál dovolil. Pak je kruh, o kousek dál hodiny na hraně. Tam dávám 8mm kevlarku. Ta je dost tuhá na to, aby šla protáhnout i bez vercajku. Pod klíčovou stěnkou je perfektní popruhový uzel a půl metru nad ním dva uzly do protitahu. Lepší jištění si ani nelze přát.

Tady to vidíte zeshora. Dva uzly do protitahu a pod nima další tutovej uzel.

Celkem slušný počasí bylo i v neděli a lezlo se taky o sto šest. Někdo vyběhl s prstem v nose Vegu, Bobřík vzdušně vířil, dozněl karneval, některé to nešlo ani v nástupovém koutku Výhodní stěny a nemile hudrala na svého partnera, mrznoucího větrem v tričku u kruhu, a po několika pokusech i Jirka na Turnovské pochopil, že se musí nejdřív pravou nohou postavit na čudlík, pak teprve odšlápnout levou nohou do poličky pod kruh, a ne obráceně, a klíčové místo vylezl.

Takhle to nejde. Dokud nezačneš pravou nohou, nikam se nedostaneš.

Lezecky uspokojeni jdeme k autu. Na louce sedí Viky Jarolím a dává si ve svém pojízdném hotelu značky Fiat kafíčko. Naposledy jsem ho viděl vloni v Kampermaueru a přetdím asi dvacet let ne. Vůbec máme štěstí na staré známé. Jirka Šplíchal (starší) dojel s Liborem Balíkem (Borsukem) - toho jsem už taky neviděl dvacet let. Naposledy jsme spolu lezli cosi v zimě na Slavkovskou baštu, skvěle jsme se tam vyspali v bivaku a pak mi málem ujel vlak do Prahy.

Sluníčko zapadá, blíží se déšť, a tak do auta, do hospody, do Prahy, do Podolí, do lékarny... ale ne, na Palmovku, vysypat fotky do počítače a začít psát článek. Tak zase někdy na Suškách jo?