Vzpomínky na Ecuador

Příběh o vnímání světa očima starousedlíka Ricarda a náhodného návštěvníka, profesionálního fotografa, považujícího staré město pouze za atraktivní kulisy pro svou práci, dává prostor k přemýšlení o tom, zda dokážeme rozpoznat skutečnou podstatu místa, spjatou s jeho historií, současností i budoucností, se sny, úspěchy i zklamáními lidí, kteří zde prožívají své každodenní radosti i nezdary a nebo jsme schopni vnímat pouze povrchní, na první pohled viditelnou tvář krajiny. Dokážeme být pozorní posluchači a rozluštit krytá sdělení? Prohlížím fotografie a přemýšlím: „Podařilo se mi alespoň částečně zachytit genia loci této zajímavé země ?“

Ecuador je země vulkánů..
Většina z několika desítek vrcholů přesahujících výšku pěti tisíc metrů nad mořem a bezpočtu nižších, jsou činné sopky, které na sebe čas od času upozorní svojí aktivitou. Neměli jsme to štěstí, být přímými účastníky takové podívané, jako obyvatelé hlavního města Ekvádoru Quita v roce 1998, když mohli sledovat erupci vulkánu Pichincha, na jehož úpatí se ekvádorská metropole rozkládá. Sloup dýmu a prachu dosahoval několikasetmetrové výšky a ještě po pěti dnech byl ve městě a jeho okolí nedýchatelný vzduch, obsahující množství popela a dýmu...

Hřeben vedoucí k vrcholu nečinné sopky Imbabura (cca 4 000 m), foto: Jan Polák

Museli jsme se tedy spokojit s tím, že při dosažení vrcholu 5 897 metrů vysoké sopky Cotopaxi, nás ostrý sirný zápach nenechal na pochybách o blízké přítomnosti aktivního kráteru, přestože nebylo pro nepříznivé počasí vidět na více než 10 metrů. Ostrý ledový vítr a husté mraky přicházející z nedohledných rozloh amazonského pralesa, které pohltily celou horu, nás nutí k rychlému návratu. Vyčkávat na vrcholu na chvilkové zlepšení počasí a riskovat tak omrzliny, nehledě na zamrzající závěrky fotoaparátů, nemá cenu. Po několika málo minutách strávených na vrcholu zahajujeme sestup a jako ji mnohokrát předtím se ptáme sami sebe: „Stál ten noční výstup, překonání více než 1200 výškových metrů vůbec za to?“ (V těchto tropických oblastech je třeba vzhledem ke špatné kvalitě ledu a sněhu využívat v co největší míře k výstupům na vrcholy hor noční hodiny. Po rozednění dochází vlivem slunečního záření k velmi rychlému zhoršení podmínek a narůstá tak nebezpečí vzniku lavin, propadů sněhových mostů do ledovcových trhlin a jiných nepříjemností.)

Jedna z nejkrásnějších hor Ecuadoru - Cotopaxi (5 897 m), foto: Jan Polák

A tak z fotografie, pořízené v jinou chvíli a z jiného místa, shlíží hora, působící klidným, vyrovnaným dojmem, oklopená nadýchaným závojem mraků a zalitá sluncem, jako by nikdy ani jinak nevypadala. Na žádném záběru ale nevidím unavené, přesto však šťastné tváře našich francouzských přátel, kteří vystoupili na vrchol několik minut po nás, ani zamlklou a zklamanou skupinku španělských horolezců, kteří kvůli potížím s výškou výstup nedokončili. Chybí tu, jak unaveně a s námahou lapáme po dechu, zlomeni v pase a opřeni o cepín každých třicet kroků, ztraceni mezi trhlinami ve vrcholové části ledovce pokrývající kužel vulkánu, jak přes všechno to úsilí opět pokračujeme ve výstupu směrem k vrcholu. A právě toto budeme mít nesmazatelně spojené se vzpomínkami na výstup na nejvyšší činnou sopkou světa.

Nejvyšší hora Ecuadoru - Chimboraso ( 6 310 m) - od chaty Refugio Whymper, foto: Jan Polák

O několik dní později stojíme na úpatí mohutného Chimborasa, nejvyšší hory Ekvádoru. Počasí nám přeje a tak po neklidné noci strávené v chatě Refugio Whymper, na hranici pětitisícové výšky, opět těsně po půlnoci vyrážíme vstříc vrcholu ve výšce 6 310 m. Tentokrát nic nebrání ve výhledu z vrcholu. Tmavomodrá obloha těsně po východu slunce a moře mraků pod námi tvoří působivou kulisu při rozhledu z nejvzdálenějšího místa od středu Zeměkoule.

Bizarní sněhové útvary na vrcholu Chimborasa. <br>Jsou vytvořeny postupným namrzáním vlhkosti, kterou přinášejí mraky od Pacifiku, foto: Jan Polák

Pohled z vrcholu Chimborasa. Výrazný kužel na obzoru je Cotopaxi, foto: Jan Polák

Ecuador je zemí mnoha barev..
Mozaika zelených odstínů pečlivě obdělávaných políček pokrývá celou oblast Centrálního údolí a vybíhá vysoko k hřebenům hor, na východě oddělující oblast Sierra od amazonských pralesů - El Oriente a na západě tvořících předěl mezi džunglí mlžných pralesů, spadajících ze čtyřtisícových výšek až k Pacifiku.

Barevná mozaika políček v horách ecuadorské Sierry, foto: Jan Polák

Teprve v místech tak vzdálených od obydlí, že námaha spojená s cestou k nim již neodpovídá případnému užitku z úrody, v nadmořských výškách v mnoha případech převyšujících vrcholy nejvyšších alpských vrcholů, končí žlutavé obrazce kukuřičných políček a tmavě zelené plochy brambor, vysazených ve vyrovnaných řádcích, prostřídané světlejšími odstíny řídkého porostu obilí. Zde v těchto místech začíná osobitý svět vysokohorských luk, vystavený neustálému větru a drsné nepřízni počasí, oblast tzv. „parámos“. ( Slovo páramo je možno přeložit ze španělštiny jako pustina, chladný kraj nebo liduprázdné místo ale také jako mrholení, mžení ) Na rozlehlých plochách porostlých odolnými trávami, občas zpestřenými agávemi a jinými sukulentními rostlinami, které vídáme obvykle ve skleníku ve společnosti kaktusů, je možno spíše než člověka potkat pasoucí se divoké koně, strakatá stáda krav, případně divoké lamy vikuně.

Horská idyla v okolí Otavala, foto: Jan Polák

A když máte trochu potřebného štěstí, můžete dlouhé hodiny pozorovat kroužící kondory, vznášející se nad prostorami mnohonásobně překračujícími vzdálenosti jednodenního pochodu.
Jak nepatrný je člověk v porovnání s horami a s během času, jsme si uvědomili při trekkingu k ruinám starého inckého města Ingapirca.

Tráva, tráva, tráva... tak vypadá oblast tzv. parámos, foto: Jan Polák

Správný směr cesty, vedoucí přes horská sedla zahalená do mraků, nám potvrzovaly pouze zbytky původní cesty, spojující v dobách své největší slávy severní hranice Ekvádoru s provinciemi ležícími na území dnešního jižního Chile.

Odpočinek u ruin budov z období incké říše, foto: Jan Polák

Představa, že po stejných kamenech, použitých ke stavbě tohoto komunikačního systému, po kterých nyní klopýtáme i my, běhali před stovkami let i vykladači uzlového písma „kipu“, povzbuzeni k většímu výkonu žvýkáním koky, a předávající si sdělení a zprávy určující osudy národů kdysi mohutné říše Inků, umocněná odlehlostí těchto míst v nás skutečně zanechala nezapomenutelný pocit.

Travnatým údolím vede Inca Trail - trekkingová trasa <br>do bývalého sídla Inků - Ingapirca, foto: Jan Polák

S radostí se necháváme pohltit kypícím současným světem. Pestrobarevná ponča, z dálky viditelná v rozlehlých údolích, barevná „macanas“, šátky, ve kterých se nosí na zádech všechno, dětmi počínaje a malým živým seletem konče, snědé obličeje indiánů na hlučících tržištích plných různorodé zeleniny a ovoce,

Tržiště v městě Otavalo, foto: Jan Polák

ručně vázaných koberců zářícími jasnými barvami s motivy zvířat a lidí, nebo jen geometrickými obrazci vyrobené s bujnou fantazií, červená, žlutá, modrá, zelená a mnoho jiných barev všech možných i „nemožných“ kombinací a odstínů. Spolu s nepřetržitou hlasitou hudbou, neustálým pobízením trhovců ke koupi zboží, hlasitým vyvoláváním průvodčích v autobusech, vyvolávajících cílovou stanici jejich trasy, vytvářejí neopakovatelnou atmosféru tohoto světa, tolik odlišného od toho našeho.

Ecuador je jedno veliké tržiště..
Obchoduje se se vším, všude a v jakémkoliv množství. Potřebujete koupit pokojovou anténu k televizi? Není nic snazšího, než navštívit historické centrum Quita. Stoprocentně narazíte nejpozději do pěti minut na někoho, kdo v ruce drží několik různých druhů tohoto zboží. Podle počtu, v jakém tyto obchodníčky potkáváme, usuzujeme, že je to marketingový trhák letošního léta. Ale nejenom „kvalitní techniku“ lze takto koupit. Boty se nejlépe kupují na ulici „Antonio Jose de Sucre“ a oblečení zase v „calle de Chile“.

Nad centrem hlavního města Quito drží ochrannou ruku socha anděla <br>v nadživotní velikosti, foto: Jan Polák

Je tu k dostání prakticky všechno. A že je o zboží opravdový zájem, dokazuje nejlépe fakt, že v některých místech je skutečně obtížné protáhnout se mezi těly obchodníků a potenciálních zákazníků i pro lidi štíhlejší než jsem já.
Potřebujete-li koupit drůbež, pěkně vykrmené prasátko, pracovitou mulu či lamu nebo snad pár morčat na přípravu místní speciality, pak jistě neprohloupíte, navštívíte-li Saquisilí. Každý čtvrtek tu najdete pestrý výběr všeho, co má alespoň dvě nohy, pár křídel, nebo slouží jako základ zdejší kuchyně. Je třeba si ale přivstat. Začíná se hned po ránu a přijdete-li až okolo jedenácté, zbude na vás jen přebrané zboží nevalné kvality.

Na nákup ani nemusíte chodit. Určitě se najde někdo, <br> kdo vám donese například zeleninu až k vašim dveřím, foto: Jan Polák

Tradiční oděvy a rukodělné výrobky zdejších tkalců nejlépe pořídíte o víkendu v Otavalu, městě proslaveném místními řemeslníky nejen v Ekvádoru, ale i okolních zemích.

Boutique s krajkou na tržišti v Otavalo, foto: Jan Polák

Nabídka je pestrá: ručně tkané koberce, klobouky kožené, plstěné i tradiční panamáky, šperky z různých materiálů, poncha, řezbářské výrobky i více či méně zdařilé napodobeniny keramických nádob z předkolumbovské doby. Samozřejmostí je i tradiční trh se zeleninou a ovocem, nabízející nejenom zdejší úrodu, ale i exotické ovoce z tropických oblastí Amazonie a pacifického pobřeží.

Na pacifickém pobřeží vládne úplně jiná pracovní morálka než v horách, foto: Jan Polák

K občerstvení a doplnění sil po vyčerpávajícím dni, naplněném nákupy a smlouváním o ceny je možno využít nabídky místní gastronomie. Přímo na ulici, hned vedle ostatních trhovců, na improvizované plotně ve velkém hrnci bublá něco, co svým vzhledem snad nejvíce připomíná segedínský guláš, vedle se na roštu grilují banány a v tom posledním je bůhví co. Dáte si? Ne? Nezaujala vás naše nabídka? Nevadí. Podobných možností je nepřeberné množství a pokud neradi jíte u stánků a dáváte přednost tradičnímu způsobu stolování, můžete poobědvat „denní menu“ v některé z místních restaurací. V ceně dvou až dvou a půl dolaru dostanete velkou porci husté polévky, hromadu rýže se zeleninou a kouskem masa, včetně ovocného nápoje, čerstvě vylisovaného z pomerančů, ananasu, melounů nebo z jiného ovce podle vaší chuti.

Přivezli banány..., foto: Jan Polák

Odkládám poslední fotografii aniž bych znal odpověď na svoji otázku. Jedno je ale jisté. Přestože jsem zde strávil měsíc života, je stále mnoho věcí a míst, která znám jenom z vyprávění a která by jistě bylo zajímavé navštívit. Ale kolik je třeba času na důkladné poznání této země a alespoň části tohoto kontinentu? Měsíc je jistě málo, to již vím. Stačily by ale dva, tři měsíce? Půl roku, rok..?? Nevím. A tak nezbývá než věřit, že se sem ještě někdy alespoň na čas vrátím a poznám další tajemství tohoto světa.

„Hasta luego, Ecuador! Na brzkou shledanou!"

---

Reedice, poprvé vyšlo 5. 6. 2006