Tři jehly Francouzských Alp

Skalní zub působí v okolních kopcích porostlých trávou trochu nepatřičně a snad proto se k němu váže pověst o obrovi, který procházel Alpami a měl namířeno do Itálie. Cestou narazil na hradbu Aravisu (v masivu Mont Blanc) a jeho velikost ho zarazila. Velkou silou tedy hradbu rozkopl a obrovský blok letěl třicet kilometrů a zastavil se až v masivu Beaufortain. Je zajímavé, že rozměry Pierra Menta prý skutečně odpovídají rozsedlině v Aravisu.



Po prašné cestě dojedeme až na parkoviště u chaty Treicol a kolem jezera Lac d´Amour vystoupíme až k jejímu úpatí.



My jsme si na vrchol vybrali nejlehčí možnou cestu „Bérard – Rigotti“ (5b), krásné lezení v pevné skále.





Naše ženská dvojka přivítala i dobré zajištění cesty a ne mnoho převislých míst. Odměnou je pak nádherný výhled po celém pohoří Beaufortain a Mont Blanc.



Další kráska – Aiguille Dibona (3130 m) se nachází v Národním parku Ecrins. Svým vzezřením je to skutečná jehla. Pokud vystoupíte na její vrchol, nenajdete tam dost místa ani pro dva. Žádná plošinka, pouze pár špičatých žulových balvanů. Z přístupové cesty od parkoviště Les Etages vás uchvátí na první pohled.



Přes chatu Soreiller se dostanete přímo pod její jižní stěnu, kudy vedou nejkrásnější výstupy. My jsme původně zamýšleli vystoupit na vrchol cestou „Südwand“ (4b). Cesta byla pěkná, v pevné skále, ale v páté délce se nám holkám začala zdát dost těžká. Nedalo se nic dělat, naše ženské družstvo lezlo až druhé, a tak jsme statečně následovaly kamarády přes převis v domnění, že to je poslední těžké místo. Pohled do délky, tentokrát rajbasové, nás ujistil o opaku. Střídáme a dopředu pouštím dceru Martu, o které jsem přesvědčená, že to zvládne lépe.



Obtíže jsme nakonec zdolaly, zbývá jedna lehčí délka na vrchol. Pak už jen slanění do severního sedla a sestup po rozměklém sněhu a suti zpátky k chatě. Tam se zastavujeme, abychom z místního průvodce zjistili, co jsme to vlastně vylezli. S radostí zjišťujeme, že do svých lezeckých deníčků můžeme přidat jedno pěkné 6a.



Pokud se z Grenoblu vydáte dále směrem na jih, nemůžete ji přehlédnout. Mont Aiguille (2086) – nádherná hora v pohoří Vercors. Poprvé byla vylezena na příkaz krále Karla VIII v roce 1492. Tento počin je označován za počátek horolezectví. Snad je to proto, že k jejímu vylezení nevedly žádné rozumné důvody, pouze snad zvědavost a objevitelská touha. Také nás sem přivedla její krása a chuť poznat, kde že vlastně ten „náš“ horolezecký sport vznikl.



Tentokrát jsme si pro dosažení vrcholu vybrali „Normální cestu“ obtížnosti 4a. Tato cesta je částečně zajištěna starými ocelovými lany, tak se alespoň neztratíme. Od sedla Aupet se dostáváme pod západní stěnu. K našemu překvapení je tato strana hory dost široká a vůbec nepřipomíná jehlu, kterou jsme spatřili ze silnice. Jako všechny krásky totiž ukazuje svým obdivovatelům přijíždějícím od Grenoblu nejprve svoji štíhle vyhlížející severní hranu. Nástup nacházíme okamžitě, podle fronty čekajících lezců. Vzhledem k tomu, že je sobota, se to dalo čekat. Naštěstí než se všichni připravíme, je cesta volná. Výstup je lehký, radost nám kazí pouze padající kamení od lezců, kteří vstali o něco dříve než my.



Nahoře se ocitáme na nádherné louce se spoustou rozkvetlých květin. Jen stádo kamzíků, o kterém se zmiňuje první dobyvatel Antoin de Ville, zde nenacházíme. Vzhledem k tomu, že zde tábořil s královskými žoldnéři několik dní, máme podezření, že padli za oběť hladovým dobyvatelům. Dolů se dostáváme sestupem suťovými roklemi a jedním padesátimetrovým slaněním.

Závěrem snad ještě jedna rada: Jestliže se rozhodnete vystoupit na všechny tyto tři krásky během jedné dovolené (zvláště pak týdenní), musím vás upozornit, že lezecká dovolená není na zotavenou.

---

První vydání 2006-05-3