Ledové prazávody

Je srpen roku 1983 a právě se konají závody Mistrovství SSSR v ledovém lezení. Prvolezec závodního družstva se vydává na další úsek od štandu v ledovcových šroubech. Podle pravidel musí každé dva metry zavrtat jištění. Pro tento účel má každý závodník v rukávě kličku na gumě, kterou neuvěřitelným fofrem hrne šroub do ledu v kolmém i lehce převislém terénu. Tady má za základ dnešní jisticí technika na ledu. Změnilo se jen to, že místo samovýroby z titanu uškudleného z raket, se to vše dělá firemně z kvalitní tenkostěnné oceli.

Závodí se na čas a rychlosti je podřízeno vše, zejména technika výstupu. Závodníci mají v rukou ledové háky "ajsfi", od nichž vede smyčka pod úvazkem až k botě, na kterou je navlečena. Pak stačí jen přiložit ajsfi k ledu a dupnout. Je nepochybné, že takovýto způsob defakto technického lezení je neporovnatelně rychlejší, než lezení s klasickými zasekávanými zbraněmi. Než vyndáte zaseknutý cepín, maník s ajsfi udělá čtyři kroky.



Trasa je vyznačena čísly na čtverečcích látky, připevněných k ledu, na které musí každý závodník rukou plácnout, na což bedlivě dohlížejí rozhodčí. Takovýto závod je pro diváky velmi atraktivní a exotický, protože západní alpinismus se v té době věnuje jen soutěži nepřímé. Možná to je důvod, který přilákal mezi přihlížející i Reinholda Messnera, který zde pořizuje reportáž pro časopis Alpine Magazin.



Závod má prověřit schopnost pohybu po ledu zcela komplexně a proto je jeho součástí i slaňování do trhlin, samozřejmě za trubku, která se musí stažením lana vytočit a spadnout dolů. Nevytočení trubky znamená diskvalifikaci, zaseknutí lana časovou ztrátu.



Jak se tak závodící družstva posunují trhlinu za trhlinou k cíli, následují je i diváci ze střední Evropy tempem podstatně pomalejším.



Z dnešního hlediska mají výkony některých diváků možná větší sportovní hodnotu, než závodníků, kteří prostě hákují, i když podstatně rychleji.



Ten základní rozdíl, mezi ruským a západním pojetím ledového nářadí si můžete porovnat na snímku. Vlevo kladivocepín Simond Chacal, vpravo ruský samodělný hák ajsfi. Geometrie hrotů dnešních cepínů se za těch 23 let ani moc nezměnila, pouze otloukání rukou na rukojeti je díky všlijakým artriticko rachitickým tvarům rukojetí už zaplaťpánbůh konec. Že má ale ruský hák své nezanedbatelné přednosti, ocenil svého času Lanč - Mirek Śmíd, který s ním podnikl řadu sólovýstupů po celém světě. S Ajsfi sice nezatlučete skobu, ale rozšířená lopatka na konci velmi pomůže v takových těch šlehačkách, kde s klasickým cepínem uděláte krok nahoru a sjedete o dva dolů.



Dnešní trendy univerzálních stavebnic začal tenhle stavebnicový systém firmy Stubai, který si přivezl na výlet na Elbrus Reinhold Messner.



Messnerova návštěva vzbudila pomalu větší rozruch, než závody samotné a tak byl stále v obležení. Dokonce, když si šel v klidu procházkou na Elbrus, poslali tam tehdy nabušeného Ivana, aby mu ukázal, kdo je tady rychlejší.



Horské vybavení, a nejen horské, bylo tehdy v Sovětském svazu v průměru věru prabídné. Mezi špičkou se občas objevily plastové skelety a slušné lano, ale to byly jen výjimky potvrzující pravidlo. Prostý ruský alpinista nosil mačky přidělané knotem od petrolejky, lezl ještě s konopným lanem v plátěném oděvu a se stavařskou přilbou na hlavě. Daly se potkat ještě i okované boty.



I pro Reinholda je procházka tímhle muzeem raritou a jen nevěřícně kouká, s čím vším se ještě dá po ledovci chodit. Rámové mačky s rychloupínáním na plastových skeletech Koflach kontra bavlněné popruhy na kožených promoklých bagančatech. "Alpinizm, škola mužestva."



Závody zajímají i turisty nelezce a tak se dá vidět i takovýhle kaskadér, který chce za každou cenu vidět finále.



A finále je tady. Zádodníci zavrtávají poslední štand a stopky se zastavují. Už si nevzpomínám, jestli musejí nakonec ještě v pozoru zazpívat sovětskou hymnu, ale Messner je u toho a fotí jak divý.



O těchhle závodech vyšla v Alpine magazínu reportáž s fotkou na titulní stránce, kde byla skoro celá naše výprava jako diváci, takže tam kromě mne můžete najít Zdeňka Hlaváčka, Honzu Petrlíka, Vildu Hrdinu a další. Jako poděkování Reinholdovi za naši propagaci se mu chci revanšovat touhle reportáží z dob zcela retrospektivních a pozdravit ho.