Expedice Tarke Kang

Účastníky expedice byli: Robin Baum – vedoucí, Vladimír Smrž, Vladimír Prieložný a Josef Peterek. Jako první odletěl do Kathmandu Robin společně s Jirkou Novákem s jehož pomocí zde zvládl všechny formality a zbytek výpravy se přesunul o týden později společně s expedicí Annapurna IV. 18. 9. se přepravujeme autobusem do Pokhary, následující den letecky do Jomosomu. Za tři dny stavíme BC ve výšce 5000m a začínáme se přesouvat pod náš kopec.



Trochu o lyžích a splněný sen

Robin: „Tak. A je to za náma. "

Rok a půl příprav, těch kilometrů, co jsme spolu najezdili v autě a hodin telefonování, pár bezesných nocí a dost nervů. Hlavně když nám odpadávali členové nebo jsme měli platit faktury, na které jsme neměli. Ale vždy jsme tím nějak dokázali prokličkovat.

Tohle jsme si řekli, když jsme odpočívali pod SV stěnou Tarke Kangu, kterou jsme právě sjeli na lyžích.

Robin: „Já měl nohy jako konve. Ten sjezd se mi vůbec nezdál jednoduchej. Hlavně na ledovejch plotnách, který byly nejstrmější jsem nevěděl, kdo řídí lyže - jestli já, nebo 15 kilovej bágl. "

Vladimír: „Ještě že máme ty nový lyže, na ledu krásně držely. Mít tu ty starý, tak jsem dole daleko rychlejš, ale už by mi to bylo jedno. "

Ale jak to začalo?

5. 10. jsme se probudili do krásného rána. Po vydatné snídani jsme zvedli bágly a vydali se na pochod přes mezitábor do našeho prvního tábora. V batozích jsme měli spacáky, oblečení, jeden vařič, dvě bomby, ešus, Isostar, dehydrovanou stravu, instantní polévky, sladkosti, 40 m šestimilimetrového špagátu, 6 ledovcových skob, cepíny a mačky. Vystoupali jsme nad BC přes břidlicovou suť a nasadili lyže. Po zmrzlém povrchu ledovce jsme pádili směr mezitábor. Tady jsme si uvařili nápoje, něco malého pojedli a šlapali dále.

Robin: „Já tě pozoroval a moc ti ten pochod nešel pod vousy. Docela ses pod tou popelnicí prohejbal. Ale já jsem na tom nebyl o moc líp. Když jsem uviděl stánek jedničky, zaplesalo mi srdíčko. ??

Vladimír: "Ty tulení pásy mě dojímaly až k slzám. Za BC se mi na mokřejším sněhu namočily a tady nahoře se na ně nalepily sněhový bačkory. Místo lyžařský stopy za mnou zůstávala brázda jak od pluhu. "

V jedničce jsme si hezky odpočinuli, doladili připravy a po večeři a relaci vysílačkou s klukama jsme šli spát. Ráno jsme se mezi trhlinami prokličkovali pod SV stěnu. Lyže jsme přestěhovali na kletr, mačky na nohy, do ruky cepíny a pěkně zostra nahoru. Ty batohy měly asi 20 kg, ale stoupalo se docela dobře. Asi po sto výškových metrech se to trochu položilo a tak jsme odpočívali.

Robin: „Myslím že dohoda, že každý den nastoupáme 500 vejškovejch metrů, byla docela šťastná. Před měsícem Tě propustili ze špitálu a nemělo smysl experimentovat. ??

Vladimír: „To ne, ale teď se cejtím dobře. Jsem rád, že jsme tak pěkně zvládli aklimatizaci. Určitě na tom mají podíl i nepálský kluci, na ty jsme měli fakt štěstí. Nikdy jsem si nemyslel, že si budu v horách takhle cpát pašíka. "

Ve čtyři jsme začali kopat plošinu na stan. Vybrali jsme hřebínek, kde by neměly padat laviny. Bohužel jsme plošinu v ledu vykopali malou, a tak stan trochu přečníval nad dolinu. Po večeři Vladimír usnul, já upadl do mrákot. Ráno jsme to za slušného mrazu zabalili a stoupali dále celý den.

Vladimír: „Teda s těma lyžema na zádech se mi hodně špatně lezly ty svislejší úseky. To chci vidět, jak je pojedeme dolů. "

Robin: „To je fakt, dnes jsme si docela zalezli i v kolmějším ledu. Po poledni se to zlepšilo. Taky jsem celej den obhlížel terén, kudy na těch prkýnkách posvištíme. "

Zapíchli jsme to ve tři pod mohutným serakem ve výšce 6700m.

Robin: "Taky jsi určitě rád, že už se zejtra nepotáhneme s těma hroznejma popelnicema. ??

Vladimír: "V týhle vejšce mi ten bágl připadá tak o 30 kilo těžší. Ale s dechem zatím stačím, uvidíme jak to bude nahoře. "

Ráno se nám stoupalo dobře, pěkně nalehko, na báglu jenom lyže, uvnitř jenom náhradní rukavice, pití a trochu jídla. Vždycky jsme udělali patnáct kroků a odpočinek. Někdy jich bylo i dvacet. Přenesli jsme se přes pár zlomů a ten vrcholový kotel už byla celkem procházka.

Robin: „Vrchol mě fakt přitahoval. A najednou jsem tam byl. Na vršku jsem se díval na Annapurnu I a myslím, že bych ještě těch 800 vejškovejch metrů do magický osmitisícový hranice popolez. "

Vladimír: „Já se taky cejtil dobře, ale byl jsem rád, že už jsme nahoře a už nemusím stoupat. Stejně největší štěstí tohodle výstupu bylo počasí. O takhle krásných rozhledech jsme si ani nesnili. "

Konečně vrchol. Jmenuje se Tarke Kang, má 7202 m a leží 2 km od Annapurny I.

Objímání, focení, kochání, obouvání lyží, sjezd.

Robin: „Ve vrcholovým kotli se mi lyžovalo super, pak to bylo horší, lyže nám naštěstí v ledu držely perfetně, ale dost mě bolely nohy. Tak to šlo až dolů. Kupodivu jsem měl větší strach o Tebe než o sebe. Co bych tam sám při průseru robil. "

Vladimír: "Takovýhle střídání povrchu jsem ještě nezažil. Chvilku pěknej sníh, najednou krusta, pak led, kterej střídá prašan. Hlavně mi vadila nerovnost terénu. Sjíždět ty půlmetrový schody jsem nějak netrénoval. Ale nejvíc jsem se vybál na tom prudkým ledu. "

Robin: „Dole si mi líbilo, jak nás Láďa přivítal. Radoval se jak malej kluk. ??

Vladimír: „Doufám, že se mu ten jeho sólovýstup taky podaří. Přál bych mu, aby ten důvod k radování měl i z vlastního výstupu.



Druhý den jsme počkali na Láďu, až si úspěšně doleze svoje a 10. 10. jsme sestoupili do BC. Naši nepálští kámoši nás taky hezky přivítali a na večerní párty jsme od nich dostali dort a vyžahli flašku balantinky.

 

Noční výstup s nádechem romantiky

 

8. října 1998

Vítr k večeru pozvolna slábl. V 16.30 hod. odpoledne se vydávám na cestu k vrcholu. V batohu si nesu jen to nejnutnější. Trochu jídla, spacák, fotoaparát a vařič, lano, čelovku a pár ledovcových vývrtek. Oblečen jsem co nejtepleji. Najednou je hezky. Ty rozmary himalájské přírody. Sníh místy nese, místy se železa boří do měkkého prašanu. Teplota rapidně klesá a mráz začíná pronikat do těla. Žilami začíná proudit žhavá krev. Výstup je místy technicky obtížný. Vzrušení se stupňuje. To už není vrchol Tarke Kangu. To je vrchol jednoho lidského snu. Chlapcům se o něm zdá, dospělí dávají v sázku svoje životy. Vrcholy stojí za to dobývat. Na bílém povrchu jiskří jehličky sněhu. Je bezvětří uprostřed pohádkového světa zakleté krásy. Ticho až bolí do uší. Zvuk se tu téměř nešíří. Stoupám k vrcholu jako omámen. Podivuhodný pocit se rozlévá mým vědomím. Chvíle se naplňuje. . . . Noční výstup se nedá srovnávat s ničím. Horolezec se ocitá v říši fantazie, před trůny bohů si může dovolit snít a proto sem proniká. Vrcholový hřeben se blíží. Dokonalou linii sněhového ostří přerývají četné převisy. Vlevo vidím malý výstupový kužel zakončený kolmou stěnkou. Tudy to půjde. Sníh dobře nese a železa drží. Cepíny mi poskytují dobrou jistotu. Žádná překážka mě již nezastaví. Srdce mi divoce bije, v uších mi hučí krev. Na každém kroku je nutné nabírat zhluboka dech . Váha batohu každým metrem vzrůstá. Poslední krok v kolmé stěnce, poslední zásek cepínem. . . . Vrcholový hřeben . Ledová stěna zůstává pode mnou. Do tváře mi udeřil ledový vítr z druhé strany. Ke skutečnému vrcholu zbývá asi ještě dvěstě metrů hlubokým prašanem. Je 8.00 hod ráno 9 října. Nevnímám nic než tichou nesmírnou radost. Obloha je modrá, hluboce modrá, taková je jenom ve velkých výškách. Slunce začíná hřát. Blahodárné sluce. . . . Jak je svět krásný! Jak krásné je žít!

Láďa P.

 

Co dodat na závěr?

Vše, co jsme si naplánovali nám vyšlo, děkujeme Jirkovi Novákovi, Nawangovi, Dilimu, Nirovi a všem kteří nás podpořili.