Slepucha

Ten název znamená slepý. A skutečně, dva z nás nevidí. Seskupili jsme se tak, jak kdo měl čas, a jeden deštivý den jsme se postupně sešli ve vlaku na trati Praha-Všenory.

Od vlaku jsme potom vyrazili směr skalina. Petr a Kamča poslepu, protože jinak jim nelze, Rebeka poslepu s klapkama , neb tak občas činíme, abychom měli představu, když někoho vedeme, co to obnáší pro vedeného. Zbývající vedli, pes běhal a lehce mžilo.

Po překonání kopce, skopce a potoka jsme konečně stanuli, zastavili a sedli. A já znejistěl.

Před několika dny jsem sice byl místo obhlédnout, zda-li je to reálné, a usoudil jsem, že je to sice nereálné, ale možné. Nyní mi to přišlo nemožné. Suť vylepšená vosím hnízdem a nad ní skalina složená z lokrů, hlíny a mechů, lehce navlhlá a vcelku tak dvacet metrů vysoká. No nazdar!

Jal jsem se stoupati coby prvovýstupce, neb mne už není škoda. Ovázaný stromeček ihned začal odcházet i s kořeny a kusem skály. O kus výš jsem založil čoka do spáry. O chvíli později již s rachotem letěl na jističe čok, i ta spára...

Občas to bylo převislé. Občas to bylo prostě hnusné. Často. Poněkud rozechvěn jsem dolezl na vrchol a začalo pršet.

Pak dolezl klidně a s přehledem Pedro a ujal se role dobírače. Propadl jsem směsici neopodstatněného optimismu a bezbřehého fatalismu. A šel s nevidomým Petrem ke skále. "Chceš raději prudkou sutí, nebo přes vosí hnízdo," tázal jsem se starostlivě. "To je jedno, někudy mě tam doveď," odpověděl rozšafně Petr.



Došel, navázal se a jal se stoupati. Já s ním, pln obav, na druhém špagátu. Ano, to je to místo -- noha do mechu, rozpor, přitlačit nohou kámen, aby nevypadl, a dynamicky po drnu. Zarýt do něj prsty a rychle po chytu vpravo. Za něj lehce, je vidět... Nojo, ale on nevidí. Ani kam s nohou, ani po čem hrábnout. Nicméně Petr postupuje systematicky, mužně soustředěným stylem vzhůru. Už ani neradím, poradí si sám. A je to! Vrcholový úsek a šmytec!

Nastupuje Kamča. Také nevidící. Pokud Petr volil styl mužný, přemýšlivý a soustředěný, Kamča volí styl klasicky ženský. Leze pomocí vřískání, ječení a nadávání na skálu, počasí... čímž myslím myslí mne. A má proč.



Tenhle zdánlivě kontraproduktivní styl lezení má neuvěřitelné výsledky. I u ní a nyní. Občas jí zůstane kámen v ruce, ona vydá skřek, něco mezi smíchem a radostnou hrůzou, kámen zahodí a leze dál.



Nemám co dělat, a tak se rozhlídnu. Aůůů. Bára, která tvrdila, že jí nikdo nepřinutí lézt, je s foťákem na jakémsi žebírku. Bára normálně vidí, ale teď nevidí, protože kouká do foťáku a poskakuje na hřbetě skály ve snaze najít nejvhodnější místo pro fotku. Raději se odvracím na druhou stranu. Tam zřím Rebeku pod vrcholem, zdolávající skalisko z druhé, lehčí, ale stále lezecké strany, rozlámaným exponovaným žlábkem. Pedro zachovává klid hodný buddhistického mnicha. Helena se tváří, že prostě doufá... Dag sedí pod skálou a evidentně se dobře baví. Raději se otáčím zpět ke Kamče, která je alespoň jištěná Poslední výšvih se rozhodne vzít mírně převislou stěnkou do vytlačujícího zářezu. Nemožné. Potřeboval jsem pět minut obhlížení, nežli jsem našel očima chyty, stupy a vymyslel. Nemožné? Několik zaječení, několik odsednutí do lana a nakonec problém vyřeší. Skočí po chytu, který nevidí, ale asi tuší, nebo slyší, či co já vím a je nahoře.



Při slanění po nás ještě hodí pár kamenů rozměrů koňské hlavy, co je jí to lepší nechat.

Pod skalou dáme konferenci a je navržen a přijat název skály Slepucha na počest našich nekoukajících kamarádů a název cesty Kvílení, protože proto.

To je zatím všechno. Možná, zase za pár dní...

PS: Horrorové scénky jsem poněkud přibásnil, obtíže jsou popisný realizmus.