Altaj 2006

Koncem července 2006 vyrážíme na měsíc na Altaj: Tenis a Téra, Mišák a Jana, Bubák a Hana, Vindy a Pavel.

Se společností Pulkovo let Praha – Petrohrad, Petrohrad – Barnaul. Z Barnaulu odjíždíme najatým taxi rychle pryč (že Pavla okradli při kontrole zrovna milicionáři, zjistil až za pár týdnů, „Kde mám, sakra, těch 100 euro?“). V Gorno-Altajsku musíme podstoupit ohlášení na „cizineckém oddělení“ OVIR a složitou byrokracii zvládáme za pomoci nově najatého taxikáře Sergeje. Ten má „bystruju Mazdičku“ a nám pomáhá s vyplněním formulářů v azbuce (formuláře vyplněné latinkou se nepřijímají) a zařizováním fotokopií pasů a víz v místní knihovně. Přesvědčil nás, že je výhodné ještě dnes nakoupit a jet dalších 370 km přímo do Aktaše. Serjoža má v Aktaši druhý domov, cestu zná poslepu a je to znát, jede rychle a jako prase, skot či další účastníky silničního provozu míjí o centimetry. Jediná gostinica v oblasti Aktaše „Kak doma“ (Jako doma) nás ještě v noci přijme a nám se hlavou honí spousta myšlenek – oproti plánu jsme tam o den dřív a tak se už zítra rozdělíme a vyrazíme každý svou cestou. Pavel a Vindy chtějí strávit 2 – 3 týdny výstupy na vrcholy v okolí horolezeckého kempu Aktru. My ostatní balíme jídlo na 12 dní a plánujeme trek přes step, lesy a ledovcová horská sedla právě až do kempu Aktru. Tam se snad sejdeme a společně budeme pokračovat dál.

Serjoža nás ráno veze stepí, Češi u brodu za Kurají chválí počasí posledních několika týdnů – snad vydrží. Sergej nás rozveze do výchozích míst. Jako parta se dělíme „Ahoj, za dvanáct dní“. Před rokem byla v kraji zavedena mobilní síť, tak si třeba někdy pošleme SMS.



Jako smíšená skupina tří párů procházíme rozlehlou stepí, údolí je široké několik desítek kilometrů. Batohy obsahují všechno potřebné, plnou dávku jídla a tak to jsou zatraceně těžké krysy. Brodíme první řeky, trochu bloudíme v křovinatém močálu a v lese plném vyšlapaných cestiček (zřejmě od skotu a pastevců). U jezera Karakol si užíváme romantický západ slunce a Tenis nám na druhý den slibuje odpočinkovou trasu. I my hlupáci, že jsme mu věřili. Step přechází v les, sestupujeme do údolí Mašej a podél řeky Mašej stoupáme k hoře Mašej. Cestou zdoláváme boční přítoky, první bouřku a stále pokračujeme, konce nevidět. Nevadí, že dnes nedosáhneme plánovaného cíle, stany stavíme v borovém háji tábořiště Šiška. Zítra vstaneme v pět a vyrazíme. Ráno budík zvoní a na stan bubnují dešťové kapky. Trochu cítím úlevu, že nemusíme vstávat (příroda to zase dobře zařídila). Prší ještě i o hodinu později, tak to asi konečně bude rest day. V průběhu dopoledne se obloha vyjasnila, tak jsme si nakonec užili krásný den volna.

Další den ale nekompromisně balíme a nastupujeme do kamenné morény pod ledovcem Mašej. Kamínky, kameny, šutry, balvany – jsou všude kolem. Sedlo „Nižne Šavlinské“ dnes nestihneme přejít (vyjít na něj třeba jo, ale co nás bude čekat na druhé straně?), tak nocujeme na platu 2.800 m. vysoko. Budíček ještě před svítáním a znovu se pouštíme mezi kamennou suť morény. Ledovec je plochý, pozvolný, slunce svítí a tak s úsměvem na rtech stojíme před polednem v sedle (3.200 m). Tam nás ale úsměvy opouští, na druhou stranu je to pěkná šluchta, kamenná suť se po sněhu kutálí dolů a já si říkám „proč jsme nejeli do Norska?“. Naplňuji slogan – dovolená pro holky, aby si poplakaly. Při sestupu míjíme skupinku Čechů stoupajících vzhůru a z ledovce pokračujeme několik dalších hodin klopýtání v kamenné moréně. To snad nikdy neskončí!



Najednou se objevují první trsy travin, první kytičky, za malým hřebenem první zelená louka s tyrkysovým jezírkem. Nádhera! Úleva, že neskončíme na moréně nás žene dál dolů k Dolnímu Šavlinskému jezeru, máme přece doporučenu tu altajskou hospodu – či krám, kde můžeme koupit berana. Jezero samo o sobě je nádherné. Zářivě zeleno-modré, obklopené horským hřebenem na jedné straně, borovým hájem na straně druhé, do jezera vtéká voda z ledovců hor Krasavica, Mečta a Skazka. Stavíme stany a běžíme do hospody – krámu pro berana. Veselý Altajec u stolku sbitého z prken a zastřešeného kusem igelitu jen pokrčil rameny a odvětil: „Barana – niet, chlieb – niet, vadka – niet“, možná zítra či pozítří, až přijede z údolí na koni dcera. To bylo zklamání, že zase vaříme s Vitanou jinak výborné těstoviny. Třeba dcera přijede dřív.


Ráno nás budí kapky deště bubnující o stan. Odpočinek vítáme, dlouho se válíme, ale když prší celý den, celou noc a celý další den, počítáme, kolik nám zbývá jídla, kolik asi v dalších sedlech připadlo sněhu a protože altajská dcera na koni stále nejede, volíme variantu ústup. Náladu nám nezvedlo ani dvouhodinové vaření beraních kostí a pečení chlebových placek z mouky, kterou jsme tak pečlivě nosili s sebou. Prší celou noc i celý další den, balíme mokré stany a opouštíme nádherné jezero směrem do údolí. Aby to nebyla nuda, stále prší a my sestupujeme celý den bahnitou cestičkou, která se vine lesem a pásmem zakrslých vrbiček. Jsme mokří durch, v botách nám tečou potoky, do půl stehen jsme od bahna. Jako zázrakem po celém dni pochodu v dešti večer na dvě hodiny pršet přestalo, akorát stavíme stany, vaříme večeři, u ohně sušíme, co se dá, za chvíli už ale prší zase a my zalézáme do mokrých stanů a bojíme se, co bude zítra.

Ráno obouváme mokré boty, oblékáme mokré oblečení, balíme mokré stany a vyrážíme. Během hodiny opět začalo pršet a místní turisté nám opakovaně tvrdí, že dnes do Čibitu nemůžeme dojít. Ale my musíme, protože takhle to dál nejde! Tak tiše šlapeme dál, vodě se nedá vyhnout. Těla máme zmrzlá, v botách si zbytkem tepla ohříváme vodu, rozvodněné říčky nejde překonat jinak, než projít středem. Déšť se mísí se sněhem a krize vrcholí.



Nekonečný pochod k sedlu se konečně láme a parta Slováků nás potěší, že do vsi je to už jen 4 hodiny; cestu si můžeme zkrátit přes dřevěný most. Sestupujeme do údolí řeky Čuji. Cesta je stále bahnitá, mísí se s potoky vody. Výkřiky sprostých nadávek doprovází pády, na bahnitém terénu je to otázka vteřiny. Dno údolí se blíží, my dostáváme naději, že to zvládneme. Most přes divokou Čuju byl ještě oříškem, pustit se na deštěm oslizlá a ruskou pečlivostí sbitá a svázaná prkna chtělo od každého dost odvahy.



Vesnice Čibit je na dohled a my jsme šťastní jako děti. Když stojíme před nám známou gostinicí Kak doma a vysvětlujeme, že spát ve stanech opravdu nemůžeme, uvolní nám paní domácí v plném penzionu sušárnu. Jako za odměnu si užíváme roztopenou baňu.

Den sušení a nákupů a je to opět Serjoža, kdo se mihne kolem a veze nás k brodu za Kurají. Cestu do kempu Aktru si užíváme. Vše máme suché a slunce zase svítí. Pavel a Vindy naplnili dvanáct dní několika výstupy (Pik Učitěl - 3.350 m, Kupol - 3.570 m, Aktru - 4.176 m) a mohli by vyprávět, jak naši čtyřdenní deštivou nepřízeň počasí přežívali ve sněhové vánici v bivakovacím domiku u Golubeho jezera. Taky sušili a tak se nám všem náramně hodí, že pronajali chatku Kamčatku.






V průběhu společného týdne si vyprávíme zážitky, sbíráme houby, kluci zdolávají další vrcholy (Karataš – 3.600 m, Sněžnaja – 3.800 m) a plánujeme, co ještě stihneme do odletu. .



Vyhrává přesun do města Koš-Agač a návštěva doliny Taldura Koš-Agač je už blízko Mongolska, město duchů uprostřed stepní pouště, některé domy vypadají neobyvatelně, po hlavní ulici se volně procházejí krávy. Druhý den si odskočíme na návštěvu muzea altajských Kazachů – příjemná kulturní vsuvka. Kluci sehnali UAZ s řidičem Viktorem, který nás veze do údolí Taldura. Opět step, louky a zvlněné horské hřebeny, v tomto kraji jsou terénní nerovnosti způsobené následky silného zemětřesení v r. 2003.

S radostí zapomínáme na civilizaci a užíváme přírodu, slunce i koupel v ledové řece. Ráno přecházíme do údolí Dželo, přesun zvládáme i v dešťové přeháňce – jsme už zvyklí. V údolí Dželo stanujeme na kraji lesa u řeky, nedaleko jurt místních pastevců – ráno pozorujeme stáda bílých ovcí, černých koz, pastevce na koních za doprovodu psů a neposlušné krávy. Celodenní výlet na konec doliny až k ledovci jsme stihli před deštěm jen tak tak. Zelené, žluté, červené, rudé a vínové trsy březových keřů tvoří nádherné koberce, pastva pro oči.



Ve smluvený den i čas přijíždí Viktor a my si s úlevou oddychneme, protože od rána opět prší. Spíme v suché posteli v Koš-Agači a těšíme se na setkání se Sergejem a na cestu domů. Už jen cesta do Gorno-Altajska, do Barnaulu, dvě hodiny čekání navíc v Petrohradě a hurá, ahoj matičko Praho. Všude dobře, doma nejlíp a jestli nadáváte na naše poměry, jeďte do Ruska. V hlavě nám koluje tisíce vzpomínek na krásnou a pestrou krajinu, zážitky a obrazy v hlavě, které nám nikdo nevezme.

Třeba za pár let, Rusko, na shledanou.



Tento článek je příspěvkem do soutěže. Ohodnoťte jej pomocí tlačítek dole a rozhodněte, má-li za něj jeho autorka dostat lano od Mammuta. Díky.