Křížem krážem Wilder Kaiserem I.

Ráno neprší, ale nebe je zachmuřené jako tvář samoživitelky při pohledu do peněženky týden před výplatou a nevypadá to, že by mělo dojít k nějaké zásadní změně k lepšímu. Není tedy kam spěchat a tak pomalu přebalujeme pláštěnky do pohotovostní polohy a odkládáme okamžik odchodu. Nakonec přece jen vyrážíme naplánovaným směrem s optimistickým: „Uvidíme, třeba se to vybere!“

Konečně se mlha rozplyne a my vidíme vrchol Stripsenkopfu,
který vypadá jakoby patřil do nějaké japonské zahrady.

Pomalu stoupáme a zpočátku toho moc nevidíme,sotva na cestu několik metrů před sebe. A tak si necháváme zajít chuť na neznačenou zkratku vedoucí pod mohutnou a mezi horolezci známou stěnou Fleischbanku. Poslušně šlapeme po cestě vedoucí na sedlo Stripsenjoch a na Eggersteig, zajištěnou cestu vedoucí do kotle Steinerne Rinne a dále na sedlo Ellmauer Tor, odbočujeme spořádaně až v místech k tomu určených a řádně označených. Nad cestičkou, po které traverzujeme pod stěnami Fleischbanku se v mracích ztrácejí dolezy cest, z nichž se mnohé staly významnými mezníky v horolezectví a my začínáme pomalu stoupat strmou roklí Steinerne Rinne.

Hluboko pod námi leží Grieseneralm, odkud jsme ráno vyrazili.

Zajištění této dříve těžké horolezecké cesty bylo provedeno již v letech 1903 až 1904 a tak jedinými obtížemi při výstupu jsou kluzká skála ( zvláště za mokra bacha!! ) a padající kamení. Sám jsem jednou viděl, jak se ze srázů Predigtstuhlu zdvihajícím se nad roklí naproti Fleischbanku vysypalo kamení a dopadlo až na cestu mezi skupinu turistů. Naštěstí se tenkrát nikomu nic nestalo, ale faktem je, že použití helmy v těchto místech je docela na místě.



My jsme naštěstí takového zpestření výstupu ušetřeni a navíc se opravdu začíná dělat krásně. Můžeme se tak kochat pohledy do mohutných stěn i zpět do hloubky údolí pod námi. V podzimním sluníčku si užíváme výstup do sedla Ellmauer Tor i sestup k jihu pod širokou strmou hradbou východních stěn masivu Karlspitzen na straně jedné a překrásnou Z stěnou výšvihu S vrcholu masivu Törlspitzen na straně druhé.

Stošedesátimetrovou Z stěnou výrazné věže vede několik výstupů.

Pohodlným chodníkem klesáme až do míst, kde odbočuje částečně zajištěný Jubiläumssteig vedoucí k chatě Gruttenhütte, našemu dnešnímu útočišti. Poslední stoupání dnešního dne je vedeno strmými srázy mezi bizardními skalními útvary a smělými skalními věžemi. Při pohledu na ně si holky špitají cosi o Frantovi Brabcovi z Knoflíkářů a chechtají se jako střelené.

...při pohledu na ně si holky špitají cosi o Frantovi Brabcovi ...





Cestou je pořád na co koukat a tak než se nadějeme, je to na práh chaty opravdu co by kamenem dohodil. Usedáme na terasu a až noc nás zahání do pelechu v téměř prázdné chatě.





Ráno se probouzíme do úplně jiného ročního období. Už to světlo venku je takové nějaké divné, ale teprve když se podíváme z okna, zjišťujeme, že jsme se rázem ocitli uprostřed zimy. Sníh se valí v obrovských vločkách z nebe a na zemi už ho leží dobrých dvacet pět centimetrů. Nad slunce jasnější je, že na Ellmauer Halt v tomhle počasí nemá cenu chodit už jenom proto, že bychom ten kopec asi ani nenašli. Co je už méně jasné, je to, jak se dostaneme k autu zaparkovanému na druhé straně hor. Scházet roklí Steinerne Rinne v závějích sněhu se nám zejména pro její strmost nechce a tak na okamžik zvažujeme i možnost potupně sestoupit do St. Johanna a objet Kaiser kolem dokola a znovu si dojít pro auto pěkně po silnici. Ale představa toho šíleného sestupu a následného krpálu na Grieseneralm nám vlévá do žil novou energii a padne zásadní, odvážné a smělé rozhodnutí: „Probijeme se na Stripsenjoch přes sedlo Kopftörl!“



To na mapě nevypadá tak daleko a i podle vrstevnic namalovaných někde v teple kartografické kanceláře se zdá, že by výstup a následný sestup dolinou Hoher Winkel neměl být až tak moc strmý a dramatický. Ujednáno. Rozhodnuto

S bojovým pokřikem: „Pojďte za mnou, já to tady taky neznám!“ se vydávám kamsi vzhůru od chaty do míst, kde tuším, že by mohlo být námi zvolené sedlo. Hledat ve vánici značení cesty, navíc v klasickém rakouském provedení - červený flek na zemi, toť značka – je čirý nesmysl a tak následován tříčlennou skupinou, která ve mně vložila své naděje, intuitivně bloudím dolinou a snažím se vyvolat dojem, že mám situaci plně pod kontrolou. Naštěstí je i přes husté sněžní poměrně pohodové počasí a tak si to všichni skutečně užíváme v tom dobrém slova smyslu. Čas od času se někdo ze skupiny zastaví, zahledí se zasněně do vánice a již asi posté ten den zopakuje : „To je paráda!“, případně : „Tady je tak krásně!“.

Vážnější orientační komplikace nastávají až v okamžiku, kdy se stěny v závěru doliny postaví poměrně kolmo do cesty a my ne a ne najít tu pravou cestu do sedla. Značka na mapě si ale tvrdošíjně vede svou a přesvědčuje nás, že to tudy musí někudy jít. Rozhodujeme se pro průzkum bojem a vydávám se rampou, která se tváří na první pohled přívětivě zjistit, jestli je to ta pravá, která nás dovede do sedla.

Není! To však zjišťuji až v okamžiku, kdy jsem cestou několikrát popojel po zasněžené plotně a v závěru si dal sólíko nepříjemný mix drnů, sněhu a šotoliny. Rozhlížím se z hřebene jako Jeníček v pohádce o Perníkové chaloupce a pak to uvidím! Jenom pár metrů nad skupinkou, kterou jsem před chvílí opustil začíná pohodová rampa i zajištění ocelovými lany, která nás bezpečně dovedou do sedla Kopftörl. Teď už jde všechno ráz na ráz. Několik extravagantních pohybových kreací na sestupu plotnou, znovu vyfunět k opuštěným sirotám a pak už vzhůru ke strojům! Tedy k lanům. Nasazujeme helmy a oblékáme sedáky s ferratovým setem a valíme plni euforie vzhůru.

Posledních pár metrů do sedla vede úzkou soutěskou za skalní věží.

Posledních pár metrů do sedla je dost bombastických a po chvíli už sbíháme na tu správnou stranu hor. Chvílemi sice do pasu ve sněhu, ale stále v dobré náladě ukrajujeme metry k chatě Stripsenjochhaus, která nás vítá s otevřenou náručí.





Navnaděni zlepšením počasí zde přespáváme, abychom druhý den mohli opět vyrazit do sněhové vánice a přechodem přes vrcholy Stripsenkopf (1807 m) a Feldberg (1813 m) dokončit okružní túru.



Naštěstí dobře víme, že se odpoledne počasí zlepší ( Dvakrát už to vyšlo, tak proč by dotřetice nemělo?) a nic si neděláme z větru, který nám zprvu značně znepříjemňuje život.



A opravdu. Odpoledne je jako na jaře a sluníčko svítí, jako by nám chtělo vynahradit všechny vrtochy počasí předchozích dnů. Pohodlně scházíme hřebenem z Feldbergu, sestupujeme okolo salaše Rangelalm zpět k autu a vůbec se nám nechce zpátky do reality všedních dnů.

---

Reedice na památku Honzy Poláka. Původně vyšlo 15. 4. 2007