Křížem krážem Wilder Kaiserem II.

Existují ale zákonitosti, jejichž existenci si soudný člověk snaží nepřipouštět k tělu a zdvořile dělá, jako že neexistují. Ony si ale, potvory, dělají co chtějí a čas od času nás zaskočí zcela nepřipravené a „vychutnají“ si nás beze zbytku. Že nevíte o čem je řeč? Ale jistě ano! Nebo opravdu neznáte Murpyho zákony?? Mnozí z nás je rádi citují a všichni se jim téměř vždy smějeme a dáváme je k lepšímu. Má to však své ale.... To „téměř vždy“ je totiž podmíněno skutečností, že my nejsme jejich hlavními hrdiny. Ten, který říká: „Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán!“, se mi podařilo beze zbytku vyplnit při výstupu na Ackerlspitze....

V rokli Steinerne Rinne se honí mraky a na lezení to dnes nevypadá.

Vždycky mne zajímalo, kam vede cestička odbočující doleva z cesty vedoucí na sedlo Stripsenjoch sotva se vstoupí do lesa. A jak to tak vypadá, dnešní den, kdy není jisté zda začne pršet hned a nebo až za chvíli, je přímo ideální k tomu to zjistit. S lehkým batůžkem a dobrou náladou vyrážím z Grieseneralmu a po chvíli stoupám serpentinami lesní pěšinkou k Fritz – Pflaum – Hütte. S náladou tak dobrou a batůžkem tak lehkým, že prostě nedokážu odmítnout prosebnou ceduli u hromady dříví a několik polínek strkám do batohu, abych je vynesl k chatě.



Hlavou mi sice proletí alarmující myšlenka připomínající výrok výše zmiňovaného pana M. o dobrých skutcích, ale je razantně umlčena. Přece nebudu věřit babským povídačkám! Kdepak! Nic mne neodradí od konání „Dobra“! A tak o několik hodin později s pocitem dobře vykonané práce skládám svoji hromádku k ostatním polínkům na zápraží chaty.

Vrchol zcela nalevo je Ackerlspitze a výrazné sedlo napravo Kleine Törl.

Počasí se trochu umoudřilo a tak se rozhoduji, že na vrchol Ackerlspitze (2&npsp;329&npsp;m) vystoupím z jižní strany, zajištěnou cestou vedoucí přes tzv. Hochsessel. K tomu je třeba nejprve překonat zubatý hlavní hřeben pohoří Wilder Kaiser.



V těchto místech je to možné v sedle Kleine Törl, hluboce zaříznuté skalní štrbině mezi vrcholy věží Törltürme a Regalmspitze, ke které vede poněkud únavný a nezáživný výstup sutí. Jakmile se protáhnu opravdu velmi těsným sedélkem, ocitám se rázem v jiném světě.

Být ještě o něco „mohutnější“, sotva bych se protáhl.



Ellmauer Halt má nasazenou čepici z mraků.

Vyhřátými jižními stráněmi pohoří se cestička klikatí travnatou strání ozdobenou květy pozdního léta a cesta příjemně ubíhá.



Pod stěnami vrcholů Regalmspitze a Ackerlspitze traverzuji až do míst, kde se nad chatou Ackerlhütte sbíhá několik cest. Z rozcestí je možno vystoupit na Ackerlspitze přes vrchol Maukspitze (2&npsp;231&npsp;m) a nebo přímo strmou roklí mezi oběma vrcholy. Vzhledem k tomu, že se počasí opět rozhodlo změnit svou tvář a černé mraky visí proklatě nízko, volím alternativu přímého výstupu a stoupám strmým skalnatotravnatým svahem.

Cesta k vrcholu míří do skalnatého kotle a mraky jsou tak nízko…

Narážím na první jištění a také na cedulku hlásající do světa, že cesta je sice zajištěna, ale jen kramlemi a ne ocelovým lanem a že se tedy jedná o tzv. Alpinsteig a je tedy pro skutečně „Geübte“. Jinými slovy řečeno: „Dávej si bacha a jestli se bojíš, tak se raději zajisti kusem špagátu. Jo, a trocha zkušeností z pohybu v horách se taky hodí!“. Vstupuji do kotle zčásti vyplněného firnovým polem, přes které musím přejít a nad hlavou se mi černá čím dál tím víc. Připadám si jako trpaslík Gimli při vstupu do Mordoru. V ponurém přítmí mraků nacucaných vodou opatrně našlapuji do vytátých jamek loňského firnu a doufám, že mne nezradí cit pro rovnováhu vypěstovaný na saských rajbasech. Uf, dobře to dopadlo! Nořím se do mraků a snažím se postupovat co nejrychleji k vrcholu. Snad to stihnu dříve než začne boží dopuštění.

Místy se rokle zužuje jen na několik metrů.

Výstupová trasa sleduje rokli, místy se zužující v širší komín a spadající z poměrně velikého suťového kotle, tzv. Hochsesselu. Železa klettersteigu jsou poměrně častá, ale skutečně uzpůsobená spíše pro jištění, než pro vlastní postup. Proto zde narazíte i na borháky a nýty častěji než na klasické ferratové kramle. Terén je ale dostatečně členitý a tak pro výstup ani není třeba těchto pomůcek využívat. Skalnatá rokle výstupu se mění ve velmi strmý travnatoskalnatý sráz a už je jasné, že počasí nevydrží tlak na svůj močový měchýř a začíná ..... no prostě chcát jako z konve.

Skalnatá rokle se mění ve velmi strmý travnatoskalnatý sráz .

Ve snaze uhájit suchou kůži před začínajícím lijákem a krupobitím nedbám na vhodnost místa a spěšně vyndávám z batohu goráčovku. Balancuji na oklouzaném mokrém kameni ve strmé části svahu a tak se ani nehnu, i když se mi o nohu otře pouzdro s druhým objektivem , které jsem při manipulaci s bundou omylem vysypal z batohu a pomalu, jakoby ve zpomaleném záznamu se kutálí do doliny. Rychle vyhodnotím situaci a rozhoduji se zastavit více a více s rozebíhající pouzdro pouze hypnotickou silou svého pohledu. Jakýkoliv rychlejší pohyb by patrně znamenal naprostou ztrátu kontroly nad mou tělesnou schránkou a jediným výsledkem by bylo to, že bychom se po stráni kouleli dva. Já a objektiv.

Někde tady se to stalo.

Usilovně tedy vysílám ke vzdalujícímu se majetku svoje alfavlny a dokonce se na okamžik zdá, že úspěšně. Když v tom hop a pouzdro se líně převalí přes hranu horizontu a nenávratně mizí kdesi v hloubce pode mnou, kde si nachází místo svého posledního odpočinku. (V jisté parafrázi jistého filmu o lezení by to vystihli jedním slovem : „Mrd!“) Čest jeho památce! Alespoň se nebudu muset zdržovat výměnou objektivů.

Cesta na vrchol už nepřináší žádná nečekaná dobrodružství a tak běžnou rutinu vysokohorské túry zčeří mimo počasí, do kterého by „psa nevyhnal“, jen ne zcela zřetelné značení sestupu z vrcholu do doliny Griesenerkar směrem k chatě Fritz – Pflaum – Hütte, které mě udržuje v jistém napětí, zda si skutečně vyberu ten správný žlábek pro sestup a nebo se beznadějně zaprásknu.

Přece jen šťastný u vrcholového kříže.

Intuice mne nezklamala a spíše neznačená cestička mne vyplivuje do suti pod kopcem. A protože nerad chodím stejnou cestou, zakončuji túru sestupem přes Kleines Griesener Tor. Až později, v nepříjemném a strmém závěrečném sestupu moje kolena litují, že jsem pro sestup nezvolil pohodlnější cestu z rána, ale hlava je ráda, že jsem nevyměkl a dokončil túru podle původního plánu. Jenom mi v ní hlodá červ pochybností a víří otázky: „Proč? Proč se mi to jen muselo stát s tím objektivem?“. A pak mi to dochází! Pan Murphy měl pravdu. Každý dobrý skutek musí být přeci po zásluze potrestán! Takže až zase příště půjdu okolo hromady dřeva s úpěnlivou prosbou, abych jej někam odnesl, tak ...................

............asi zase nějaké vezmu do batohu :-).



Malá metodická poznámka na závěr:

Výstup na Ackerlspitze Alpinsteigem od Ackerlhütte v žádném případě nelze podceňovat. Jedná se o náročnou a poměrně dlouhou vysokohorskou túru, při které se vám bude hodit zkušenost ve skalnatém terénu a v případě firnového pole v nástupovém kotli i chůze po strmém sněhu. Ve vybavení by neměla chybět helma a podle zkušeností a zdatnosti i krátké lano a nějaké expresky či pouze karabiny pro zajištění. Vzhledem k tomu, že jištění výstupu není provedeno kontinuálním způsobem (průběžné ocelové lano tu chybí), klasický ferratový set není dostačující pro toho, kdo potřebuje mít jistotu neustálého jištění.
Na svou omluvu, že já sám na hlavě helmu nemám, snad mohu jen říci, že původní trasa túry byla plánovaná víceméně dolinami a teprve v jejím průběhu se směr i náročnost radikálně změnily. Zcela vědomě jsem na sebe vzal riziko toho, že nemám odpovídající vybavení, a že to prostě risknu. Ale musím objektivně přiznat, že jsem se bez „plembáku“ necítil dobře. Neberte to tedy jako nějaký návod k opovrhování metodikou a pravidly pro bezpečný pohyb v horách, ale jako jakési „šlápnutí vedle“ člověka, který se v horách již nějaký pátek pohybuje.
Slibuji, že v příštím díle putování po Wilder Kaiseru už bude všechno v pořádku :-).

H.P.

---

Poprvé vyšlo 18. 6. 2007. Retro edice jako připomínka Honzy Poláka