Expedice Bajankol 2007 – Jedeme domů!!

25. srpen 2007

Ahoj,

hlásíme se opět z Belgorodu, tentokrát posledního velkého města v Rusku. Cestu zpátky jsme započali minulou neděli. Opět jsme se vykoupali v Balchasi a pak už jen jízda, střídáni dvojic po osmi hodinách a nekonečná silnice. Po zkušenostech z ruských velkých měst jsme se nad mapou rozhodli, že pojedeme co nejdelší dobu Kazachstánem a vyhneme se tak triu Samara, Ufa, Čeljabinsk.



Na cestu jsme se ptali několika známých Kazachstánců a jejich odpovědi byli různé, ale vesměs pozitivní. Vydali jsme se tedy z Astany směrem na Aktobe a podél ruských hranic do Oralu (dřívějšího Uralsku). Kazachstánci tam postavili pěknou novou dálnici. Bohužel, ještě není úplně hotová a domnívám se, že její slavnostní otevření chystají na rok 2030, kdy má byt Kazachstán středoasijským tygrem. V praxi to vypadalo tak, že kousky dálnice střídaly kusy staré cesty a kusy vyježděných polňaček kolem rozestavěné dálnice. Někdy bylo nejlepší jet prostě stepí souběžně s rozestavěným náspem. Značení veškeré žádné. Navíc jde o jednu z oblasti Kazachstánu, která není moc obydlená, jednou za 250 km je třeba opuštěná zastávka autobusu. Taky s benzínkami to tady nepřehání, o čemž se přesvědčili Vojta s Davidem, když se staženým zadkem dojížděli poslední kapky benzinu v nádrži. K dokreslení celé cesty už chybí jen to, že se jede rovnou suchou stepí s oblastmi pouště. Je tam vedro jako v pekle. Přece jen jsme to ale zvládli a ušetřili si skutečně velký kus nepříjemného Ruska.

Tentokrát ale opravdu hoří step a ozařuje
červenou září nebe nad námi.

V Rusku se Davidovi podařil skvělý kousek. Na obávaném checkpointu na mostě přes Volhu v Saratově nás neomylně zastavili. Tentokrát byl problém náš horní reflektor, který má modré sklo a milice tvrdila, že je to modrý maják, na který potřebujeme povolení. Z toho je vidět, že si prostě jenom hledají záminku a s logikou to nemá nic společného. David se hádal statečně a nakonec zahrál na morální strunu policisty. Neplatili jsme nic. Pokud je člověk neoblomný, tak se to uhádat dá. Akorát se to nejde naučit dopředu, člověk si tím prostě musí projít.



Dnes možná ještě překročíme hranice na Ukrajinu. Možná se ještě někde zastavíme a rozhlédneme po kraji, ale v zásadě nezadržitelně směřujeme domu. Tohle je asi poslední reportáž z cesty. Diky všem, co si naše zážitky přečetli a myslím, že mohu za všechny slíbit, že se rádi podělíme o naše zkušenosti, ať už se to týká Kazachstánu nebo UAZe.

Za expedici opět Helenka.