Sraz na Kalamárce

Chtěli jsme jet celá naše rodina. Naposledy jsem byl na Kalamárce před 17 lety s manželkou a to jsme děti ještě neměli. Dnes je holkám 14 a 16 let a občas i lezou. Těšíme se! Předpověď je ale tak strašná, že to vzdáváme a ve čtvrtek volá Mojmír, že jede zítra bez ženy a tak domlouváme pánskou jízdu. Má dva raubíře, tak je v autě zábava.



Glejdura sice v osmdesátých letech, když jsme ve Zvolenu studovali, vládl na Slovensku skalnímu lezení, ale žádní funkcionáři se nyní na oslavách neobjevují. Jsou zde samí mému srdci nejbližší lidi. Kalamárka jsou moje nejmilejší skály a tato fakta zlomila i předpověď a tak bylo stále slunečno. Zázraky se dějí!



První večer mě zcela dostal, protože na kytaru hraje Maťo a přes největší pecky šedesátých let se dostává k blues a to je moje doména. Nikdy jsem si tak dobře na foukačku nezahrál. K náladě přispělo točený a taky tvrdej a to hlavně slivovice. Spát se de až k ránu. Vstávám v deset a nesnídám. Je mi dost zle. V poledne mě vyrvou na vrchol skal Otce Ubu. Název jsme těmto romantickým skalám dali my a vžil se. Obědváme zbytky od večeře maďarské Halásle a je to super, ale pak přichází zlatý hřeb víkendu. Jdu lézt po jedenácti letech! Od té doby co jsem na vozíku, tak jsem skály úplně pověsil na hřebík.



Nejdřív lezou malý děcka a pak se navazuju a stále sedím ve vozíku, pak zacouvám až k hraně skály, kde je pode mnou ve stěně cesta za V-, což bych si dříve dal na zahřátí bez lana. Dneska se klepu, jako bych se chystal na IX-.



Z vozíku jsem vyklopen a tělo se sesouvá do stěny, ale dost to drhne a nohy se furt zachytávají za výčnělky a tak jednou rukou držím lano v osmě a druhá tlačí nohy dolu. Konečně jsem skoro celý ve stěně, akorát ruka se mi dostala mezi skálu a lano a je pozdě jí vyškubnout, ale nedá se nic jinýho dělat, kůže to vodnesla. Ani teď to ale nejde, boty mi stále drhnou, lepší by to bylo luftem. Pro vozíčkáře jsou nejlepší převisy po velkých chytech.



Karel Tunzer někdy překonává v lezení i chodící a ve šplhu po laně je zcela nepřekonatelný. Mít teď tak jeho bandasky. Jsem pod skalou a sedám na kámen. Jsem zpocený a špinavý. Jako za mlada.



Už nemůžu, tak mě budou muset nahoru pořádně tahat. Mojmír a Stano mě hezky dobírají, tak jen zabírám jako a letím vzhůru. Občas to zkouším, ale je to bída.



V převisech bych taky nic nedal a na těchto skalách je k nim horší přístup a ještě bych vypendlil, tak tohle bylo pro mě ideální. Mám zážitek na dalších deset let. Asi by bylo lepší začít trénovat a pravidelně chodit na skály, aspoň jednou za rok.

Pro Horyinfo napsal Jarda Jadlovský "Černej" - přezdívka vznikla na Kalamárce v r.1981. Při závodech na rychlost se volalo:"Makej Černej!"

---

Pozn. redakce: Jarda Jadlovský byl v osmdesátých letech členem pražského reprezentačního družstva, ale objevoval se i ve slovenském výběru. Pro zajímavost uvádíme seznam jeho významnějších výstupů v letech 1984 a 1986 (kliknutím se zobrazí plná velikost):



V databázi cest je také jeden z jeho prvovýstupů v kyrgyzském Aksu.

Jeho nejtěžší prvovýstup byl ve Fanských horách na Badchanu. Ve třech dnech vylezli s Večeřou a Machovským Havraní kout VII+, A2. To bylo v létě 1987 a zimě toho roku vylezli s Mírou Mikešem (Miki) v zimě v Tatrách kromě jiného i cestu Přes šavli a Superdiretissimu na Malý Kežmarák a Lapinského komín na Galerii Ganku.

Během studií ve Zvolenu vylezl v Tatrách více než 100cest a za zmínku stojí letní přelezení diretky na Žlutou stěnu a diretky na Stredohrot a Hrany Wegerovky a Superky na Malý Kežmarák stylem dvě cesty za jeden den. V roce 1981 se zúčastnil zájezdu slovenského výběrového družstva a podařila se mu Polská cesta na levý pilíř Brouillard (první čs. přelez) s Mojmírem Prokopem. S Ivošem Semrádem vystoupali v roce 1990 vyhlášenou Comiciho cestu na Cimu Grande stylem OS.

Sasko, Brosinnadel - Talweg, IXa

16.3. 1996 šel sólo přechod celáho Watzmannu od Hochecku (2651m) přes hlavní vrchol Mittelspitze(2713m) až na jižní vrchol a přes sedlo k jezeru (600m) a zpátky k Watzmannhausu. Půl cesty prý běžel. Byl to jeho poslední podnik v horách před úrazem. Úplně poslední skalní cesta byl Méďa Béďa na Kozelce za VIII- (OS). Úraz se mu stal ve 36 letech.