Pohodička na Srbsku

Tentokrát neměl v ruce ani vrtačku, ani půllitr, nýbrž vzpouzejícího se synka, který se dožadoval krmení kačenek a hlasitě reklamoval nepřítomnost slíbeného vodního ptactva. Výchova synka je možná obtížnější úkol, než objevení povltavské žuly a Algenovi, ozdobenému instruktážním šátkem lékařské komise ČHS, nepomohla k tichu ani pěst pracujícího lidu, a tak se jal shánět slíbené kachničky.



My jsme pokračovali dál do Alkazáru, kde se prý dají potkat parádní kočky. Na Pupku hoblovali kluk s holkou při rybaření na Via ideale borhák v Gnocchi alla Romana, poněvadž byli líní si tam dát svoje expresky.

Za mostem ale měly bejt ty skvělý kočky, tak hurá tam. A taky že jo.



Na to, jak bylo docela pěkně, byl Akazar dost prázdnej, jen uprostřed pod stěnama hasičský auto. Šmarjá, kdo se tu zase zabil?



Aha nikdo. Jen se o to snaží banda hasičů, kterí se učí jümarovat a nikdo z nich, ani instruktor, to ještě nikdy nedělali. Samozřejmě, hasiči jsou jiná klasa než my, rekreační horolezci. Jsou tady v práci a tak si pěkně přijeli autem až pod skálu a na lanech natažených na borhácích instalovaných za peníze členů horolezeckého svazu se učí zachraňovat naše životy.



My si naopak opakujeme staré známé cesty, Železitou a Plotnu.



Vedle nás si ruzyňský stavěč cest Kamínek pochvaluje, že těch patnáct let lezení už je na něm přece jenom vidět, a že to jde dobře.



Kolega Honza Polák si prohřívá stárnoucí kosti nejen sluníčkem, ale i gama paprsky.



My si ještě střihneme příjemný Tomův nápad a za námi ho jde i Kamínek.



Samozřejmě ani místní hit, Pletanovo vzkříšení, nezůstává ladem.



Sluníčko se pomalu chystá zapadnout za protější svah, hostinec volá. Po příjemném půldni smažák chutná. Pivko, a zpátky ke strojům. Do Prahy, na Palmovku, do továrny, doprdeletobylopěkně!

Savana!