Drytooling je přitažlivější než ostatní disciplíny - II.

No a co rychlost? Když jsem koukal na výsledky holek, bylo to opravdu jak jsi psal, zúčastnit se a přežít.

Nevím, jak se to podařilo Jirkovi, že tak zabojoval.

Jirka byl úžasnej. Když se koukáš na záznam, tak ke konci mu třeba trošku projely hroty maček. kdyby se mu to nestalo, mohl být i sedmý. Tam byl rozdíl dvě vteřiny.

U holek hrálo roli to, že nikdy nedržely v rukou ty háky, co se s nimi rychlost leze. Mohly si to vyzkoušet až před závodem. Pořadatelé se dostali do skluzu s harmonogramem a tak ten trénink, co měly mít půlhodiny, byl tak, že postav se, rozběhni se a zkus to. Tak Lucka se rozběhla, skočila na stěnu, vylezla dva metry a pak jí to uklouzlo a to byl konec tréningu. Křičela, že si to chtěla alespoň zkusit zaseknout, ale kdepak. Řekli konec, jde další. Takže ona by nakonec byla rychlejší s normálními cepíny, než s těmi háky, protože nevěděla jak s nimi zacházet. Lucka šla shodou okolností zase první, takže ani nevěděla kam to sekat a taky, a to byl velký rozdíl proti těm Ruskám, Rusky na to měly přizpůsobené i mačky. Naše holky šly s monohrotem, ale Rusky měly dva hroty. Struktura ledu byly takové sloupky, závoj, jakoby trubky vedle sebe a když se s tím jedním hrotem netrefily přesně do žlábku, tak jim to sklouzlo. Rusky měly dva ploché hroty a ty jim vždycky držely.



A ty háky tam organizátoři půjčovali?

My to měli od Jitky Mázlové, které je měla od někoho půjčený a ty holky všechny si to mohly mezi sebou půjčovat. Grivelácké háky byly asi stejně dobré, jako ty ruské.

Lucka dolezla a říkala: „Na normální rychlosti jsem na konci zadejchaná, mám odkrvenou hlavu, a tady jsem byla úplně v pohodě, ani jsem se nestačila zadejchat. To nebyla žádná rychlost, tady jsem se celou dobu bála, abych ten hák z toho ledu nevytrhla.“

Ono bylo vidět, že Jitka je zkušenější

To jo, ale on tomu ten čas stejně neodpovídal. Ona tam ty háky dávala podstatně jistějc, ale celá tahle disciplína je pro nás dost mimo mísu, protože to není kde trénovat. Ten led odcházel enormním stylem a teď si představ, že přijedeš do Kytlice, tam se všichni klepou, aby tam bylo trošku ledu a teď tam pustím Lucku na hodinový tréning a nic tam nezbude. Protože jak do toho mlátili, upadávaly velké kusy, nohama kopali kamkoliv, bez ladu a skladu.



Ta rychlostní dráha byla kolmá, nebo ukloněná?

Kolmý to bylo. Byl to sloup ledu 18 metrů vysokej a na těch 18 metrech byl odstup tam jeden metr. Co mám zprávy, určitě bude chtít tuhle disciplínu dělat víc lidí. Třeba Horáček by chtěl zkusit závodit. Toho znám, mohl by být takový černý kůň na příští rok.

Horáček tady stavěl cesty vloni na Mistrovství ČR?

Jo to je on. Taky jsme spolu byli v tom Eigeru dvakrát. Vím, co tady dělá, jak leze na skalách, vyvádí Xb. To Kvak ani Jirka Pelikán nelezou. Tam je důležité, aby ten závodník byl skutečně lezec, lezl těžký cesty a k tomu se teprve přidává ten drytool. Vezmi si jak to má Kvak, je na tom vidět, že ti kluci nelezou absolutně těžké cesty. A nejsou závodníci. Ani jeden z nich nemá tu dravost závodníka. Oni tak jako že „trénuju tím, že lezu“, nemají tah na branku. Je to vidět na Slovácích. Z nich je nejdravější Švingál a ten taky ulezl nejvíc.

Já jsem se divil, že dost pozadu zůstal Gabo Čmárik.

To bylo dané tím stylem lezení. Ty šutry je připravily o moc energie. Oni ten cepín zavěsili, ale pak se na tom báli. Neříkali to, ale když se na to díváš a vidíš výraz obličeje, je to jasné. Když třeba tady teď leze Lucka na špalíkách, je to úplně bez problému. Já jsem jí udělal speciální hrot, absolutně nejlepší cepín. Já jsem si tam dělal testy, že si pověsím cepín na hranu aby se mohl i trošku podvěsit. Když za něj táhneš dolů, drží všechny. Ale když oni jdou v převisu a je to ve vodorovném stropu, oni v tom leží, ty cepíny pořád vyklouzávají protože tam nemají zpětnej hrůtek. Já jsem tam udělal dvoumilimetrovej hrůtek a pověsím ten cepín na hranu aby se to mohlo zhoupnout i pod ni. Všechny ty americký vypadávaly, jenom tenhle ne. I ty Numiky jiných závodníků padaly a Lucce to tam zůstalo viset.



Ty jsi tam trochu fungoval jako technický špión.

No já jsem se tam koukal, co tam všichni mají, Chce to udělat lehčí boty a lehký cepíny. Co mají ten špičkovej cepín, ten je lehčí, taky má kusy z kevlaru, z karbonu udělaný držadlo, a je to znát. A lehčí boty. Už ty Raveltiky jsou zbytečně těžký. Jsou sice lehčí, než některý boty s kterými tam lezli, ale trend bude mít lezečky a na tom přidělaná železa. Žádné zateplení, to není pro závod potřeba, ani ta gumová obsázka být nemusí. Co nejlehčí, když při závodě zvedne borec tu nohu dvacetkrát, třicetkát nad hlavu, pokud je ta bota o půl kila těžší, hodně se to projeví.



Bylo vidět, že ti špičkoví závodníci stráví s nohama nad hlavou polovinu cesty

To jo. Prostě se to bude muset inovovat, že některé boty budou na ven a jiné na závody. Co nejlehčí. Ani tom není pořádně jasno, protože se to všechno pořád vyvíjí. Je to hodně nová disciplína. Oni tam měli hodně problém s ledem. Fakt tam bylo jak v dubnu. Venku pláně, tráva...

Jak v té garáži dělali led?

Nevím, ale něco museli nastříkávat. To je vlastně jeskyně napojená na skálu a tam je skutečně chladno. Venku to taje a vevnitř mrzne. Mezi garáží a skálou jsou i přírodní ledy a dřív se na nich i závodilo. Jsou tam nejty, takže tam můžeš přijít a zalízt si ty přírodní ledy. No a ty ledy na konstrukci museli dělat tak, že vzali bednu, dřevěnej šalunk, do toho dali třeba sníh a postupně ho sytili vodou, aby to postupně zamrzlo na tu traverzu, na které to bylo. Ale odcházelo to strašně.



Na to doplatil jeden z favoritů Markus Bendler. Založil si cepín do díry blízko dolního kraje a jak za to vzal, ulomil té díře spodek a bylo po žížalkách.

To se stávalo. Jeden kluk tam urval velikej blok, to už bylo v semifinále. Blok jak obrazovka. Patří to k tomu sportu, ale není to pak objektivní.

To, že se led štípe je normální

V těch blocích máš ale předvrtaný díry. Tomu bych ani neříkal lezení v ledu. To bylo nejjednodušší lezení. Tam jsi ten cepín zasunul celej a bylo to jasný. Pro Lucku nejtěžší bylo lézt v tom přírodním ledu dole. V tom má nalezenejch padesát metrů. Když jsme byli trénovat na Kytlici, ona trénovala paragány a ne to normální lezení. Já mám představu kam jet s Luckou v létě, třeba na ledovec do trhlin, kde se nacvičuje záchrana po pádu. To se dá udělat před sezónou v září a led trochu natrénovat, ale stejně si myslím, že to bude celé směřovat k tomu suchýmu lezení bez ledu. No a tady jsem přemejšlel a už to aktivuju, udělat drytoolovej závod na výstavišti, buď v Brně, nebo tady v Praze. Představ si na té klenbě holešovického výstaviště cesty. Tam to přiděláš lehce, konstrukce je velice pevná, nebo v těch brněnskejch halách taky a je to strašlivě divácky přitažlivý, rozhodně zajímavější než všechny ostatní disciplíny lezení. Postavit stěnu na drytool je ekonomicky daleko přístupnější, než stěnu na obtížnost. To máš pár klacků, který zavěsíš do nějakého volného prostoru. V tom Saas Fee to měli napevno, ale kdyby to chtěli sundavat, stačí napnout ocelový lana mezi nosníkama a ledy pověsit mezi tím. Dobrou konstrukci, na kterou se to dá zavěsit – trámy, špalky, desky. Všechno visící. A taková deska není nijak drahá. Můžeš koupit obyčejnou dřevotřísku, protože ji pak stejně vyhodíš. V Busteni měli starý šalovací desky ze stavby, z druhé strany byla přilepená malta a beton.



To by se dal u nás udělat i závod světového poháru

V tomhle podání, jako suchej drytool by se to dalo, já si myslím, že jo. Ale problém jsou peníze a udělat ten tým který by to zrealizoval.

Samozřejmě, problémy s tím jsou. Ale třeba se u nás udělal svěťák v boulderingu a sehnaly se na to ty prachy. Svaz zaplatil kalendářní poplatek a zbytek peněz sehnal organizátor a možná si na tom i vydělal, protože je ochotný organizovat i další.

Oni ti výstavníci nebyli moc nadšení reakcí neprofesionálního publika na bouldering, co já vím, ale ten drytool, to by bylo něco úplně jiného. Už jenom, že vidíš, že ten člověk má helmu, že by si mohl něco udělat, dělá to napětí.

A jak zabodovala Lucka s košíkem?

V pohodě, naučila se s tím lízt. V Busteni spadl jedné holce přímo do obličeje cepín. Ona spadla, cepín zůstal nahoře a ona visela hlavou dolů. Zastavila se a ten cepín jí spadl na plocho do obličeje, naštěstí. Kdyby to bylo hrotem, nebo bodcem, mohlo z toho být i vypíchnuté oko nebo roztržená tvář. Takže košík supr a přilepená bambule slavila úspěch.

Když se mladá hezká holka chrání, je to jen dobře. Tak Libore díky za rozhovor, ať se závody vydaří.



Umístění našich v celkovém rankingu SP: Ženy obtížnost 11. Lucie Hrozová, 13. Silva Rajfová, 15. Jitka Mázlová (vynechala jeden závod, proto nenasbírala tolik, bodů).
Muži: 30. Stanislav Hovanec, 39. Jiří Pelikán (každý absolvoval jen jeden závod). Rychlost muži: 15. Jiří Pelikán.
Oficiální stránka výsledků závodů SP