Prvovýstup na Baffinově ostrově

Účastníci letošní expedice, Stefan Glowacz, Robert Jasper, kameraman Holger Heuber, fotograf Klaus Fengler a asistent kamery Mariusz Hofmann nevěděli, co je na Baffinově ostrově čeká. Nevěděli, jak vypadá stěna, kterou chtěli prostoupit a jestli to vůbec bude při teplotách až -35 stupňů Celsia možné, když i při krátkém sundání rukavic hrozí omrzliny.



Pod stěnu se lze dostat jenom v zimním období, protože moře v létě úplně roztává. Stěny na severovýchodě ostrova se zatím nikdo nepokusil najít ani vylézt. Celá oblast vypadá příliš drsně a nebezpečně a tak je známa jen z leteckých záběrů. Tyto záběry pořídil v devadesátých letech fotograf Eugene Fisher a objevil tak neskutečné nedotčené lezecké skvosty, které dosud čekají na horolezce. Glowacz a Jasper chtějí být první, kteří na některou ze stěn vylezou a začnou tak s horolezeckými výstupy v této oblasti. Ta se prý vyrovná se svými až 1600 metrů dlouhými stěnami, žulovým věžím Karákoramu nebo Patagonie. Hledají tady dobrodružství a taky ho najdou.



Každá etapa expedice je pronásledována těžkostmi. Cesta pod stěnu probíhá ve spolupráci s domácími lovci, Inuity. Jedou nejprve s pomocí skútrů podél východního pobřeží a potom po vlastních přes zamrzlé moře až do samotného Quernbitterského fjordu. V těchto prvních dnech pocítí lezci na Baffinově ostrově osamělost, nedotčenost a především zimu. Neustále je dohání nejistota, zda vůbec budou moci dosáhnout vytyčených cílů. Teploty hluboko pod bodem mrazu, těžko překonatelné ledové kry, které se rozkládají na obrovské ploše a neustále přicházející mlha, ve které splyne nebe se zemí a není si vidět ani na špičku nosu, ztěžují hledání skalní stěny. K tomu ještě neustálé obavy z útoku ledních medvědů.



Po rekognoskaci Quernbitterského fjordu a jeho ramen se tým rozhodl se pro prvovýstup na „Baštu“ (Bastion). Tato stěna vyrůstá do výšky asi 700 metrů přímo z moře u Buchanského zálivu.

Při výstupu byli pod velkým časovým tlakem. Musejí ho dokončit maximálně za patnáct dní. Nejenže mají na tuto dobu akorát naplánované množství jídla, ale hlavně se nejpozději v polovině května musí vydat na třistapadesátikilometrovou zpáteční cestu do Clyde River, než led roztaje. I zásoby vody ve stěně jsou problém, protože je tak strmá, že tady není žádný sníh ani led.

Kvůli extrémní zimě, sněžení a především velkým lezeckým obtížím, postupují velice pomalu. Volné lezení bylo možné jen v některé dny jinak se muselo lézt technicky. Po čtvrnácti dnech a jednadvaceti délkách obtížnosti až 10-/A4 dosáhli Stefan Glowacz, Robert Jasper, Klaus Fengler, Holger Heuber a Mariusz Hofmann vrcholu stěny. Při výstupu použili závěsné postele, kde strávili čtyři dny, a fixní lana, po kterých se občas vraceli na úpatí stěny.



Cesta zpět byla vyčerpávající, ubíhala pomalu. Rozhodli se totiž, že se na ní obejdou bez sněžných skútrů. Účastníci expedice byli vystaveni zimě a útrapám. Saně na tažném laně byly těžké. Jen pár větrných dní urychlilo postup a také pozvedlo náladu, protože se dal použít Snow-kite. Po šestnácti dnech chůze v ledové poušti dosáhl zničený a vyčerpaný tým inuitské sídliště Clyde River.



„Slova nemohou popsat pocit, který teď zažíváme. Tento pocit návratu je důležitým důvodem, proč se zas a znova vydávám na další dobrodružství. Každý jej prožívá jinak.“
Deník Stefana Glowacze 2. červen 2008

Další informace na www.baffinexpedition.com, www.gore-tex.com, www.marmot.de nebo www.redbull.com

Trasa expedice na mapě