Největší chyba?

Falkenstein a sestup - pozn. redakce
K pochopení prvního bodu Martinova příspěvku je třeba vědět, že v Sasku na věžích, odkud se dalo sestoupit trojkovou, nebo lehčí cestou, slaňáky původně vůbec nebyly. Tak tomu bylo i u Falkensteinu ještě v roce 1976. Poté již i soudruzi v NDR změkli a dali slaňák nad dvojspáru cesty Turnerweg, která se slézala opravdu nepříjemně. To je situace z roku 1984, kdy navštívili Falkenstein naši mladí hrdinové. Dnes je sestup z „Falku“ pro mastňáky, první slaňák je hned u vrcholové knihy.



Víte kudy dolů?
Je léto LP 1984. Letní prázdninový den. René Gabesam, Martin Raizer a moje maličkost, ještě mládež oddílu. Rutinní prázdninový výlet do NDR, na Falkenstein. Podrobnosti si už moc nepamatuji. Oběhneme věž, nespěcháme. Do komínů a spár se nechce, na začátek volíme příjemně ukloněný reibung Reginawand, VIIc, bez stavění VIIIa. Regina je rajbasovitější, než se nám zdola zdálo, leč v družné zábavě to jde, i když pomalu, René není žádný rajbasový lezec, vyniká však uměním co se dá i nedá vzít jako chyt, mě rajbasy baví, Martin ještě nezačal být zázračným desítkovým lezcem, to přijde až za pár let, tak mi dovolí jít ty klíčové úseky. Je letní den a sluníčko zapadá, je krásně, nespěcháme. Štandujeme u kruhů, pohoda na písku jak má být….

Ilustrační foto. Ty břízky, co se za ně pan vydavatel jistil, už tam dávno nejsou.

Poslední kruh za tmy, na vrchol dolézáme za tmy. Žádný problém, zapisujeme se do vrcholovky a jedem ke slaňáku. Ale počkej, kde je? Všichni tři jsme nahoře poprvé. Vršek není nejpřehlednější ani nejmenší, vždyť se sem vešel kdysi i strážní hrad Království Českého, panem Berkou z Dubé vystavený.
Takové zdržování, aby se člověk na písku před výstupem podíval, kudy se slaňuje, to se nedělá…. navíc staří Sasové tu určitě neslaňovali, ale slézali komínem, jak se na ně slušelo a patřilo. Sice po hodině až dvou zjišťujeme, kde asi tak slaňák je, ale zahučet cestou k němu do místních komínů se nechce. Volíme historicky první doložený sportovní bivak na Falku. Srovnávat to s výkonem Hermana Buhla na při sestupu po prvovýstupu na Nanga Parbat nelze, tím se i utěšujeme, ale nezahřejeme, v kraťasech, tričku… no ještě že to není v Tatrách. Duch pána z Dubé z nás měl jistě legraci…. Ráno s prvními paprsky opatrně po přitesaných schůdcích mizíme ke slaňáku, pak do spacáku, odpoledne parníkem z Lázní Žandov (Bad Schandau) do Rathenu a večer nastupujeme do další cesty. Tehdejší redaktor výročního oddílového zpravodaje, Petr Jandík se nechal slyšet, že to „děláme proto, abychom měli o čem psát…“…no má trochu pravdu, PR je PR.

Dávejte smyčky, ač kruhu není daleko a helma není blbost.
Zdeněk Konrád (dnes pan pplk v.v. a správce oblasti na Hrubici), když jsem si přišel do ústavu leteckého zdravotnictví v roce 87 natočit EEG po přistání na podlaze:
Kde? Halešárna, Maják. Ty ses chytnul kruhu a nedal sis pod ním tu smyčku, že jo? … No, bylo to tak. Nedávno jsem se tam byl podívat, ten kruh mi přijde docela vysoko, tenkrát po dopadu mě Petr Zatloukal přibrzdil rukou a tak jsem se bacil trochu míň. Helmu jsem samozřejmě neměl, na písku překáží….

Trvejte si na svém, i když šéf je opačného mínění
Zejména, má-li méně praxe v horách. Lezení se stalo módním sportem, lidim mají celkem fyzičku a sebevědomí. V roce 1996 jsem vytáhl partu z naší firmy na Glockner. Na parkovišti mě Honza přesvědčuje, že nahoře byl, lano si tedy vezmeme, když jinak nedám, ale úvazy, smyce a karabiny potřeba nejsou. Na Kleine Glockneru pochopil, že to je na tom Václaváku blbost a sunuli jsme se zpět k Erzherzog Johan Hütte bez vrcholu.

A těm co tam nemají co dělat, nepůjčujte věci, nejsou na ně zvyklí, ani s nimi neumí..
Na normálce na Mont Blanc jsem kolegyni z vodáckého oddílu půjčil ledovcové kladivo, na event. brzdění. Tenkrát ještě bylo sněhové pole ve spodní části. Když jí sbíral vrtulník dole na suti, měla kladivo poctivě uložené v batohu. Klika, že nepadala až úplně dolů. O cepín jsem přišel tak, že si ho kamarád při čůrání zapomněl na ledovci pod Glocknerem a někdo ho našel dřív.

Do hor netahejte nikoho s epilepsií ani na trek, i když je to civilizovaný Američan a vy jenom pouhý východoevropan…
Kamarádka tenkrát dostala záchvat v Manangu na cestě okolo Anapurny, naštěstí hned vedle jediné lékařské stanice na celé trase, kde byl navíc spásný Gamow Bag.. ale trek jsme tenkrát nedokončili a vraceli se zpět.

Mít sebou do hor trochu oblečení a vybavení navíc
V roce 1995 na tom treku přišel monzun trochu dřív a v Manangu překvapivě mnoho lidí mělo jen své oblíbené kraťasy a lehké botky…

Někdy to jinak nejde, pak je dobrá nálada důležitá
„Když nejde o život, jde o h…..o a o ten jde málo kdy“, periodicky zdůrazňoval Petr Horálek při průchodu lavinézním svahem v Malé zmrzlé v únoru 1985, a tím dodával klidu. Tenkrát při návratu za sněžení se tím svahem projít prostě muselo.

Když dávám do slaňáku lano, nedělám na konci uzel
(blbě se vytahuje ze spáry a několik hodin dokáže ničit větve stromů v chráněných oblastech).

Pozn. redakce: Slaňuje-li se v horách, je naopak dělání uzle na konci lan doporučeno. Může to zabránít projetí konců lan slaňovadlem a tím i zachránit život. I na písku mohou svízaná lana nachránit přinejmenším zadní partie.