Slackkláding v Tisé

Po kládách se běhá už od nepaměti, ale myslím, že počátek sportovního slackkládingu lze směle položit do dne návštěvy slavného horolezce, nositele řádu Britského impéria a autora desítek prvovýstupů v nejvyšších horách světa, Douga Scotta v Čechách na Prachově.



Toto je takzvaný standardní slackkláding, který ještě nedosahuje nějakých vysokých sportovních hodnot. To se avšak nedá u právě založené sportovní disciplíny předpokládat. Technická i psychická složka výkonu je zde sice v rovnováze, ale na nízké úrovni a o vyrovnání se slacklajně se ještě nedá mluvit. Slacklajnisté se navíc snaží zvyšovat úroveň svého výkonu jak technickou, pomocí různých triků až akrobatických, tak psychickou, kdy chodí po hajlajnách, umístěných ve výšce. Tento trend byl motivem i pro novopečené slackkládisty. Porovnáme-li hajlajnu s hajkládou, je na první pohled zřejmé, že kláda je technicky jednodušší. Leží, nehýbe se, a je širší, než lajna. Psychická zátěž je ale u klády daleko vyšší, neboť zde není možné jištění kroužkem, který po lajně tahá borec za sebou a při pádu padá do vzduchu. Kláda se jistí od stanoviště na výchozím konci a adept přechodu je provázen šimravými pocity v zádech, protože mu v případě pádu hrozí pecka do zad od věže, do které by se po kyvadle rozplácl.



V praxi to vypadá asi tak. Postavíte se na kládu a držíte se skály. Uděláte krůček, pomalinku se zkusíte skály pustit, rozklepou se vám nohy a hup zpátky. Tato fáze se několikrát opakuje s postupným vzdalováním o půl krůčku, o celý. Řada adeptů hajkjlády tuto fázi nepřekročí a svůj pokus vzdává. Ti statečnější, ti s potlačeným pudem sebezáchovy, nebo ti, kteří nechtěně udělali o krok víc, než aby se mohli vrátit, pak už musí absolvovat kládu celou, modlit se aby nespadli a aby nezafoukal vítr.

Takhle nějak to probíhalo i u nás, když impuls k hajkládě dala Alena Drahoňovská a po třech pokusech překročila Rubikon a kládu dala, samozřejmě tam a zpátky. Pak byl vydavatel a autor článku v situaci, kdy se nesměl nechat zahanbit.



První pokus vypadal standardně. Postavit se, krůček, nohy šicí stroj, tyvole to néééé, hup zpátky. Uklidnit, vydýchat.



Sakra Alena to přešla, tak to musím taky. Postavit se, krůček, šicák, druhý krůček, hup zpátky. Uklidnit, vydýchat, sakra.... Třetí pokus.

Krůček, druhý, třetí, teď už to nejde zpátky... vyvažovat, další, už tam budem, kroky se zrychlují ... sakra povóóóóól .... hurá, přežil jsem. Potlesk turistů.



Tak teď zpátky, no opravdu to jde zpátky líp. Jednak se lano a tím i případný pád zkracuje, jednak vidím kam bych padal. A je to. Přechod tam a zpátky vykonán, blaho se rozestírá po těle i duši.



Aleně se to tak zalíbilo, že kvůli focení tu kládu přešla ještě dvakrát sem a tam a dokonce hodila i cukrblik do objektivu a dokonce do přechodu vyhecovala druhý den i svou mladou spolulezkyni Lucii.





No a kdeže je tahle hajkláda? V Tisé, na konci Hřebenových stěn, je Sportovní věž. Na ní si můžete dát některou ze tří šestek z údolní strany, vypečenou devítku ze západu, nebo starou cestu ze severu a pak můžete hajkládovat podle libosti.