Nevěř každému, kdo Ti radí!

Stalo se to již před mnoha lety v jisté pískovcové stěně, kterou protíná cesta střední obtížnosti se dvěma kruhy. Asi dva metry pod druhým z nich nervózně přešlapoval prvolezec, který byl evidentně vyveden z míry náhlým ztěžknutím terénu. Používal nevybíravá slova a bylo stále více zřejmé, že další postup i sestup zpět k prvnímu kruhu je nad jeho síly. Na malebném plácku pod nástupem se začínala shlukovat skupinka lidí - zúčastněných lezců i senzacechtivých turistů. Nikdo ani nedýchal. Byl by to, jak by řekl jeden můj dobrý přítel, polet jak sviň.

Náhle se odněkud, jako kouzelný dědeček, vynořil muž ve flanelové košili. Už na první pohled bard pískovcového lezení, trávící podzim svého života šťastným bloumáním skalním městem, nejen vzpomínaje na staré lezecké časy. Rychle zhodnotil situaci a tónem, kterým popřel jakékoliv pochybnosti, zavelel: "V té díře vlevo je chyt, ty seš malej, musíš tam skočit. Pak už si nastoupáš a cvakneš kruh."

Nebohý lezec v beznaději, která ho posledních pár minut obklopovala, vděčně vyslyšel rady a z posledních sil a zbytků morálu plácl spásonosně do oblé díry. Následovalo zaúpění a bezmála patnáctimetrový pád. V řadách přihlížejících to zašumělo. Když bylo jasné, že šťastlivec, houpající se pár metrů nad zemí, přežil let bez úhony, pohledy všech se nechápavě obrátily k prošedivělému rádci. Zavládlo rozpačité ticho. Bylo evidentní, že v díře vlevo žádný chyt nebyl.

Jako vysvětlení zazněla tato památná věta: "Já vím, nic tam není, ale já už jsem se na to nemohl dívat."