Vzhůru na Grosser Buchstein!

Pokud patříte také mezi ty, co si rádi huntují kolena a vůbec celkově svoji tělesnou schránku bezúčelným chozením po horách a říkají tomu aktivní dovolená, vyrazte na Grosser Buchstein. Budete nadšeni! Pro výstup zajištěnou cestou Südwandband nepotřebujete umět překonávat technicky obtížné partie zajištěných cest vedoucích strmými stěnami, spíše přijde vhod tlačítko k vypnutí mozku. V serpentinách při výstupu k chatě Buchsteinhaus a dále k nástupu zajištěné cesty by se to docela hodilo, neboť se tak vyhnete jeho dotěrným dotazům: „Mám já tohle zapotřebí? Musím to takhle mlčky snášet?“, které v přestávkách v boji s kyslíkovým deficitem opakovaně vysílá šedá mozková kůra, uvyklá klidnému vysedávání u počítače v pracovním procesu. Samozřejmě, že dole u mostu přes řeku Enns nedaleko Gstaterbodenu v nadmořské výšce 580 m to všechno vypadá jinak. Tak nějak snadněji, lehčeji a pohodlněji …



Snadno se necháte ošálit přívětivou tváří pohodlné lesní cesty a časový údaj 5 hodin na vrchol Buchsteinu (2224 m) taky nevypadá tak hrozivě. Naopak! Plni optimismu se vydáte na pochod a těšíte se, jak už brzy začnete stoupat. Konečně! Cesta se ostře stáčí doprava vzhůru z rozcestí, kde pro nás rakouští soudruzi s laskavým přispěním EU na cedulích zobrazili, kudy že se na ten kopec jde. Jo na ní se to po horách chodí! Nadšeně si ukazujeme prstem, kudy půjdeme a pomalu se začínáme cítit, jako bychom už byli nahoře…



O dvě hodiny později míjíme v jedné z nespočetných serpentin mladou dvojici. On – sebevědomý mladík v tílku, předvádějící svůj fyzický fond ve strmém výstup křižujícím nakloněnou rovinu serpentin, Ona – drobná blondýnka v jejichž očích čteme naprosto jednoznačně: „Tohle nepřežiju!“.
„Hezká prověrka vztahu.“, říkáme si v duchu a snažíme se odlepit jazyk od patra a vydat ze sebe sípavé: „Servus!“
Nasazujeme spurt do závěrečné půlhodinky k chatě a snažíme se vypadat šťastně…



Pití radlera na terase chaty Buchsteinhaus je téměř rituální a vychutnáváme každou jeho molekulu. Navíc se na druhé straně údolí odkryje z deky mraků masiv Gesäusse se zvláště mezi horolezci populárním a známým vrcholem Rosskuppe (2154 m) a tak jsou všechny strasti výstupu rázem zapomenuty. Dopijem a jdem!





Zase nahoru, zase serpentiny, zase pomalu jednu nohu před druhou….





Ale tady už to musí přece být! Aha tamhle to bude za tou věžkou, hrankou , horizontem , keříkem kosodřeviny ….až konečně! Cedule nesmlouvavě napřahuje svůj prst směrem ke stěně a nápis Klettersteig Buchsteinsüdband jasně ukazuje na začátek zajištění.





Konečně se jen tak nejde do kopce! Šup do sedáků a vzhůru po ocelovém laně. To, stejně jako police protínající jižní stěnu, ovíjí Buchstein a my je následujeme. Technické obtíže výstupu jsou nevelké, snad s výjimkou jednoho místa, kde je třeba několik metrů sestoupit a expozice úžasná. Užíváme si to a dáváme pozor, abychom neshodili dolů stěnou volné kameny, kterých je tu požehnaně. Z nich by asi neměla radost zejména dvojice lezců pod námi, kterou ve stěně vidíme.







Ještě závěrečný koutek a jsme na vrcholku. Jednoduchým hřebenem docházíme k tradičnímu vrcholovému kříži a pod zamračeným nebem se rozhlížíme dokola. Mají to tady krásné….





Sestup je kapitola sama pro sebe. Můžeme si vybrat ze dvou, respektive tří variant. První: vrátit se stejnou cestou dolů, druhou: sestoupit částečně zajištěnou cestou Wengerweg a nebo třetí: sestoupit normální výstupovou cestou západním žlabem. Volíme žlab, ale není to žádná výhra. Rozbitá, lámavá skála jen se sporým zajištěním, sypající se suť, místy nejasné značení. To jsou hlavní „výhody“ tohoto sestupu. Ale podle toho co vidíme ve Wengerwegu, je to asi bouchni jako prašť. Šťastně se nakonec dostáváme na cestičku, kterou jsme přišli pod stěnu. A pak už nás čeká jen dlouhý, předlouhý sestup zpátky k hladině říčky Enns.

A řeknu vám, měli jsme pocit, že od rána ten kopec nejméně dvojnásobně povyrostl….