Křížem krážem Wilder Kaiserem V.

Každý, kdo se alespoň čas od času pohybuje od jedné chaty rakouského nebo jiného Alpenvereinu ke druhé ví, že za více či méně těžce vydělaných eurokorun je možno zakoupit vydatnou snídani a s pěkně napucnutým bříškem vyrazit na náročnou túru. S tím jsem počítal i já a hrnu se společně s ostatními k okénku v jídelně chaty Gruttenhutte, která se mi stala útočištěm po zdolání nejvyššího vrcholu Wilder Kaiseru Ellmauer Haltu
(2 344 m). Avšak nabídka, která by se dala charakterizovat termínem „Za hodně peněz málo muziky!“, mne nutí znovu vymést kouty batohu a ještě jednou zkontrolovat zásoby.



Pravda, není toho mnoho. Tři plátky Knäcebrottu a malá Májka jsou veškeré mé zásoby, ale hrdě se rozhoduji bojkotovat snídani v podobě tří oschlých plátků salámu a malého džemíku se dvěma podměrečnými krajíčky chleba za cenu pořádného oběda. V duchu známého „Hlad je převlečená žízeň!“ se pořádně napiji studené vody a vyrážím do dalšího krásného dne v horách. Čeká mne návrat na Grieseneralm, odkud jsem včera vyšel.



Nevýhodou spaní na chatách je však to, že všichni vyrážejí na túry téměř současně a tudíž je na cestě Gruttenweg vedoucí pod jižními srázy masivu Tuxeggu (2 226 m) víc než živo. Snažím se uniknout a předejít skupinky aktivních důchodců a přestože jsem poměrně dobře rozchozený, dá mi to dost práce. S pocity uprchlíka z pelotonu Tour de France raději ani moc nefotografuji a snažím se zvětšovat svůj náskok, jak jen to jde.





Postupně míjím obě odbočky k vrcholu Treffaueru (2 304 m) a již sám se dostávám k rozcestí cest u ústí doliny Schneekarl. Mám naplánovaný přechod hřebene přes vrcholy Kopfkraxen, Sonneck a Gamskarköpfl a tak po několika málo metrech stoupání dolinu opouštím traverzem pod skalní stěnou, ve které vyhlodala padající voda neuvěřitelně zajímavá skalní žebra a vzdávám se tak třetí a poslední možnosti jak vystoupat na Treffauer.
Před překonáním nadcházejícího pěti set metrového výškového rozdílu vybaluji v blízkosti Sonnensteinu
(1 714 m) zásoby, posilňuji se před výstupem a kochám se výhledy na západní část pohoří Wilder Kaiser.





Výstup je jako vždy. Namáhavý a nekonečný! Alespoň mě se to tentokrát zdá. Ale možná je to jen únavou z předcházejícího dne, hlady protestujícím žaludkem a nebo sluníčkem, které se snaží nedělat jménu vrcholu ostudu. Je to skutečně Slunečný kout!







Z vrcholku Sonnecku je nádherný pohled do doliny Kaisertal a na masiv Ellmauer Haltu. Mohu si tak znovu prohlédnout výstupovou trasu zajištěné cesty Kaiserschützensteig na jeho vrchol a zavzpomínat na včerejšek. Ještě lépe se ale bude vzpomínat na chatě Anton – Karg – Haus nad talířem dobrého jídla :-)! A tak hnán nízkým pudem vyrážím co nejdříve na dlouhý sestup do doliny.







Cestička se jménem Güttlersteig jako by neměla konce. Líně se klikatí přes Gamskarköpfl (2 040 m) a sutí doliny Kühkarl, aby posléze mnohými serpentinami snad ještě líněji splynula s cestou spojující Anton – Karg – Haus s chatou Kandlhütte. Posledních nekonečných dvě stě výškových metrů je nakonec za mnou a v okamžiku, kdy otevírám na terase chaty jídelní lístek, je všechno špatné zapomenuto. Únava opadá s každým soustem vynikajícího, ale opravdu vynikajícího (!) Wienerschnitzelu a já začínám zase věřit, že závěrečných sedm set metrů nahoru a opět dolů při přechodu sedla Stripsenjoch překonám ještě před setměním.