Pala di San Martino

Počasí má stát za prd. Tak se musíme i my rychle přizpůsobit této situaci. Termín je přesně dán a nelze jej měnit. Jirka říká, že Dolomity mají na tento termín docela slušnou předpověď. Rozhodujeme se pro oblast Pale di San Martino.
Po osmi a půl hodinách jízdy zastavujeme na parkovišti chaty Treviso. Rychle přebalíme, spolknem jedno teplé plechovkové pivo „Na zdar naší akce“. Neboť jak říká kamarád Vláďa „Lepší teplý než žádný.“

Vyrážíme zrychleným pochodem na chatu. Po 40 minutách s posledním světlem vstupujemwe na zápraží. Podle průvodce je chata často přeplněná. Máme kliku. Asi díky tomu, že je téměř půlka týdne, je zde vcelku volno. Chatař s námi až nezvykle přátelsky rozmlouvá a ptá se na naše plány.

Sasso d' Ortiga

Zítra chceme jít na Sasso d´ Ortiga 2631m. Máme v plánu Západní hranu. Podle průvodce to je devítidélková cesta obtížnosti V z roku 1928. Klíčové místo je až v 8 délce. Jedná se o stěnku s jemnými chyty, která je v nákresu ohodnocena za V+.

Ráno vstáváme v šest a jdeme na snídani. Je tam již pár turistů, kteří se chystají na přesun na další dolomitskou chalupu. Těsně před koncem snídaně vstupuje do jídelny jedem mísní borec. Je vidět, že i snídani považuje za vážnou horskou akci. Má na sobě sedák s expreskama, frendy, přes prsa má zkřížené smyce jak kulometné pásy. Jen ta helma na hlavě mu chybí.



My vyrážíme kolem sedmé po cestě do sedla Forcella della Mughe. Odkud traverzujeme vlevo až pod vlastní hranu. Podle průvodce to sem má trvat dvě hodinky. My jsme to ušli za 2 hodiny 10, tak jsem vcelku spokojen. Po krátké poradě odkud a kam, statečně vyrážím do stěny. Skála je perfektní, pevná chytovatá. Jistíme většinou jen smyčkami. Sem tam vklíněnec. Každá délka končí štandem na dvou skobách. No ale hned na prvním štandu začínám mít nepříjemné pocity. Je docela pěkná kosa. Na hraně to pekelně profukuje. Nohy v lezečkách od kotníků dolů mám jako z gumy. O rukou ani nemluvě. Rukavice by se hodily, ale ty mám dole v autě. Netušil jsem, že je budu uprostřed července v Dolomitech potřebovat. Jiřik je na tom obdobně. Přesto postupujeme délku za délkou. Hrana končí věžičkou s vklíněným balvanem neuvěřitelných rozměrů. Tipuji to tak patnáct krát patnáct metrů. Ten kámen je vidět už zdola z parkoviště, ale to si člověk neuvědomí jeho rozměry.



Přešlapujem po balvanu a koukáme kudy kam. Tohle má být klíčová délka a vyšla zrovna na mne. Konečně si všimnu provázaných hodin. Nastupuji do stěnky, se zmrzlejma rukama a gumovejma nohama to není nic moc. Tedy na celý hraně táhlo, ale tady je opravdu průvan. Po dvou metrech zakládám morálového stopera a jdu dál. Konečně skoba. Můj mladý život je zachráněn. Pokračuji podél spárky vzhůru. Zakládám vklíněnec a cvakám další skobu. Stěnka ztrácí na obtížnosti a po procvaknutí hodin s erární smycí dolézám na štand, který je konečně na slunci.



Sice fouká, ale slunce je slunce. Pomalu začínám rozmrzat. Chtělo by to jen sundat lezečky a vzít si pohorky co mám v báglu na zádech. Poslední délka je už jen za II. Jenom kdyby ten Jirka lezl trochu rychlejc. Přeci tu trochu fouká. Po chvilce slyším kovové ťukání. Aha Jiřik nemůže vyndat ten vklíněnec. Bouchání se opakuje s kratšími přestávkami. Ten bude asi nadávat jak jsem ho založil, mi běhá hlavou. No ale tak dobrej zase nebyl, aby se tam tak kousnul. Po několika dlouhých minutách Jirka dolejzá na štand. Je úplně fialovej, ne vzteky, ale zimou. To kovové bouchání nebylo vytloukání vklíněnce, jak jsem si myslel, ale to Jirka plácal rukama o sebe ve snaze se trochu zahřát. Rukavice by bodly, ale jsou v autě.

Poslední délka je opravdu choďák. Rychle balíme a sestupujem. Cesta je značená barvou na skále. Až do sedla nám to však trvá rovnou hodinu. Tady si na chvilku sednem ena slunci a odpočíváme. Po chvíli přichází skupinka drzejch horskejch koz, který se v klídku popásaj tak tři metry od nás. Na chalupu přicházíme asi kolem čtvrté odpoledne docela utahaný.

Cima del Coro

Je vidět, že svoje další plány musíme přehodnotit. Proto se rozhodujem zůstat ještě jednu noc na chatě. A na doporučení pana chatára se rozhodujem pro Cimu del Coro jihozápadním pilířem. Ještě nám ten dobrý muž načrtnul plánek sestupu, tak je rozhodnuto. Jo a jen tak mimochodem prý ten borec co ráno chodil v sedáku po chalupě to vzdal asi na třetí délce. Z tohoto důvodu dáváme o jedno pivo víc a jdem spát.

Ranní rituál opakuje s naprostou přesností. Vstát, rychle se nasnídat a vyrazit. Po dvou hodinách pochodu docházíme pod kopec. Celkem snadno se dostáváme pod JZ pilíř, který je viditelný zdaleka. Výstup je celkem vyrovnaný, sleduje logickou linii. Štandy jsou nové, tvoří je vždy silná lanovice, která je provlečena skobama, nebo hodinama.



Proti včerejšku je podstatně tepleji. Přeci je jenom červenec. Na Jirku vychází parádní vzdušný traverz za perfektní zaplouváky. Po třech a půl hodinách lezení jsme na vrcholu. Podle nákresu pana chatára prý stačí jen tři slanění a jsme na cestě, která vede na ferátu. Kousek dolů a za chvíli jsme na chatě.



První slanění nacházíme okamžitě. Jedu dolů na další štand. Zde se začínáme dohadovat kudy dál. Chatař nám tvrdil, že slaňovat budem doprava, ale slaňáky podle nás vedou vlevo. Po třetím slanění se dostáváme do vlhkého kouta mezi rohy tří paneláků. Zde začíná opravdu živá diskuze na téma „Kudy dál“. Jsme pár metrů vedle ohromného skalního okna, jenž je vidět již z údolí.



Já navrhuji prolézt oknem a pak se uvidí. Jirka chce vylézt ten kout zpátky nahoru a slaňovat na druhou stranu. Logicky tvrdí, že chatař by nám o průchodu oknem řekl. Já oponuji tím, že cestou dolů jsem zahlédl u okna mužíka. Nacházíme shodu v názorech, kterou by nám mohla závidět celá naše Sněmovna. Já tedy prolezu tím oknem a když tam nic nebude, lezem zpátky nahoru.



K velké radosti nalézám nejen vydupanou cestu, ale i značky na skále. Balíme matroš a lana. Po malém gáblíku vyrážíme. Cesta vede po strmé suti v serpentinách ke komínu. Sestup začíná nabírat na strmosti už je to tak za tři. Stojím a rozmýšlím jak dál. Naštěstí Jirka našel slaňák, který jsem předtím přehlédl a hází mi lano. Chatař o nějakým dalším slaňování nic neříkal. Abych to zkrátil, celkem těch slanění bylo ještě pět. Pak již jen po lávce na feratu a zpátky. Sestup na chalupu nám zabral téměř čtyři hodiny.



Vzhledem k času zůstáváme ještě jednu noc na chalupě. Chatař nás má za štamgasty a přiděluje nám pokoj s peřinami, žádné kousavé deky.

Ráno balíme a jdem k autu. Ještě krátká zastávka na fotky a po devíti hodinách jízdy jsme opět v realitě všedního dne. Domlouváme se, že příští rok se sem vrátíme. Máme tu ještě pár nevyřízených účtů, které zůstaly po našem plánování.


Zvětšit mapu