Jo klasika je holt klasika...

Po dlouhém a opravdu pečlivém listování v průvodci velkými stěnami v údolí Sarca redukujeme svoje ambice do realistických mezí a vybíráme „Via del Missile“ v jednom z pilířů Monte Casale. Čtyři sta metrů lezení s obtížností šestého stupně, pět hvězdiček v průvodci a chvalozpěvy v záhlaví schématu jsou pro nás dostatečnými argumenty pro volbu cesty. „Mišule“ bude tou správnou volbou!



Křoví na začátku první délky bereme jako nutné zlo a těšíme se na pořádnou skálu. Jaké je ale naše překvapení, když konečně nakoukneme za roh do komína. Bloky nakupené na sobě proložené suťovými policemi jasně dávají najevo: „Tady to nemá nic společného se sportovními cestami v Nagu. Tady jste v nefalšované klasice!“.





Pomalu si na to zvykáme a postupujeme k první těžké délce, traverzu ve skále trochu připomínající zkamenělou drobenku. Tomáš ho má šťastně za sebou a já se obezřetně sunu za ním. Ještě trochu sestoupit a jsem tam taky....

„Do prd...!“ Chyt, kterého jsem se právě držel, se rozhodl, že se vydá do světa a mě hlavou bleskne: „Neměl bych spadnout nebo to bude kyvadlo jako prase!“ a instinktivně se chytám smyčky zanechané ve skobě pro možnost překonat traverz technikou A0.
Uf, dobře to dopadlo. Opatrně dolézám ke štandu s poněkud pošramoceným morálem.



Sedíme ve standardním stanovišti ze čtyř skob zatlučených vedle sebe ve vodorovné spáře, přičemž na mne zbyla ta s prasklým okem a tak se není co divit, že jsme jako na trní. Ale kudy dál? Koutek vpravo nad námi sice zapadá do schématu cesty, ale není v něm vidět ani stopa života a taky nepůsobí zrovna přívětivě. Ze by to bylo přece jen doleva, jak prosazuje Tomáš? Uvidíme....

Jsem na řadě a nerad bych si zopakoval extempore z předcházející délky a obezřetně se přibližuji ke koutku jako k cizímu psovi. Naštěstí se ale ukazuje se, že strach má velké oči a z další délky se vyklube krásné a docela dobře zajištěné lezení.





Rutina na stanovišti: dobrat, přehodit jištění, odevzdat zbylý materiál a ujistit se s parťákem o tom, že to dál vypadá docela dobře. Tak by se daly charakterizovat další hodiny výstupu. Cesta vede ve spádnici velkého kouta vlevo od pilíře a než na něj dolezeme, musíme se prokousat dalšími lahůdkami , které jsou tu pro nás prostřeny. Kout se smyčkou ve staré skobě – a je hned jasné, které místo je ve schématu označené jako VI+ A0, délka zakončená převislým, asi patnáctimetrovým sokolíkem a lahůdka na závěr, úzký a hladký komín. Ještě, že máme dobrou průpravu ze Saska.





Chvilka pohody na pilíři se nedá protahovat do nekonečna. Musíme dál. Pro další postup volíme „Direkt Variante“ a jí vstupujeme do podvrcholové části stěny. Zdržuje nás tady trochu bloudění v zarostlých policích, ale naštěstí je u předposledního štandu namalovaná šipka a tak pokračujeme naznačeným směrem. Snažíme se natáhnout délku až na vrchol, ale nakonec to ještě nevychází a je třeba znovu dobrat. Ani poslední metry nejsou zadarmo a stěna se s námi loučí až vypečeným koutkem s převislým nástupem, který si vychutnává zvláště druholezec s batohem na zádech.





Máme to za sebou. Balíme věci a vydáváme se na cestu zpět do údolí. Ale ještě než vkročíme do lesa, naposledy se díváme do hloubky pod námi a říkáme si, že pro nás získalo lezení v Arcu zcela nový rozměr...





Popis cesty naleznete v databázi cest.

Mapka je tady:
Zvětšit mapu