Standa byl vynikajícím lezcem již od mladého věku. Výrazným způsobem zasáhl do dění na skalkách, v horách i do výškového horolezectví. Byl trenérem, členem Výkonného výboru ČHS a také zakladatelem firmy Vertical sport. V informačním systému ČHS je od něj evidováno 512 prvovýstupů - viz tabulka

Standa Šilhán jako trenér II. třídy.

Stando poslední sbohem, doufám, že se i na nebesích dají dělat cesty.... Nezapomeneme na tebe.

---

Vagón

Promiňte mi, že na tomhle místě ode mne nenajdete žádná oficiální vyjádření, žádný klasický nekrolog, jaký si zaslouží významná postava našeho horolezectví. Nemohu na Standu myslet jinak než jako na Vagóna, dávného souputníka svých lezeckých a v posledních letech i bafuňářských cest. Už přesně nevím, kdy ta přezdívka vznikla, ovšem je jasné proč – alespoň zamlada připomínal svým jednáním, tím, jak snadno vzplanul, i tím, jak lezl jak z praku, prostě utržený vagón. Sáhodlouhý výčet, kolik má na kontě prvovýstupů, kolik alpských výstupů a osmitisícovek, kolik let byl funkcionářem a co všechno pro lezce udělal i jako obchodník, nechme na jindy. Co se mi táhlo hlavou, když jsem přes slzy v sobotním odpoledni o dušičkovém víkendu neviděla?

„Špatně se mi píše, mám omrzlé nohy“. Takhle zajímavě formuloval zprávu domů z expedice na Dhaulágiri v roce 1984. Při prvovýstupu zůstal spolu s ostatními v sedle déle, než měli, a dost vážně omrzl. Satelity tenkrát nebyly a spojení se světem obstarával jen klasický pošťák. A tohle pronášel každý začátek sezóny na běžkách v Jizerkách: „Prvních dvě stě kilometrů bych měl najet inkognito, a teprve pak se tady objevit“. Jo, je to těžké jít s kůží na trh, když tu na každém rohu postává nebo se projíždí nějaká horolezecká celebrita. „Učím holku lyžovat“. Ani tomu vysvětlení, co s ním je, nebylo pořádně rozumět, jak nebyl schopen kvůli úplně zmrzlým obličejovým svalům v pozdním nedělním odpoledni blízko Jizerky artikulovat. I významní horolezci jsou tatínkové a omrznout s nemusí jen v Himálaji. Něco prostě neuspěcháš. „Dáš si víno?“ Schůzování není nikdy nic moc, ale když schůzovala komise alpinismu v Jablonci ve Vertical sportu, díky Vagónově pohostinnosti to bylo úplně jiné. A to měl s námi problém: No jo, Čepelka, Otta, ty. Copak tu já mám šanci něco prosadit?“

Vagón byl přesně to, čemu se říká „pan lezec“, a přesto pracoval jako bafuňář opravdu dlouhá léta. To se nedá dělat jinak než srdcem, nedělá se to pro slávu ani snad pro pocit moci. O své nemoci se odmítal bavit, a i přes ni dál pracoval. Myslím, že málokdo z nás věděl, jak je to doopravdy vážné. Bohužel, právě to srdce ho zradilo. Jestli můžete, přidejte k mým vzpomínkám na Pana lezce ty své – určitě by si žádné vzletné řeči nepřál. Upřímnou soustrast jeho rodině, kamarádům, nám všem.

Alena Ottová Čepelková, převzato z www.horosvaz.cz

---

Standa s Olinem na trenérském kurzu v Tatrách

Standa na Valné hromadě ČHS 2008