Zajištěnou cestou na Tofanu di Rozes

Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se po několika, více než pár, hodinách ocitli v Cortině d´ Ampezzo, světoznámém to lyžařském středisku. Stavíme stan v útulném kempu a pomalu začínáme plánovat, které okolní vyvýšeniny zdoláme. Jak ale správně tušíte, dnes vám milé děti budu vyprávět jak jsme zdolali tu nejkrásnější horu široko daleko, Tofanu di Rozes.



Tofana di Rozes má ještě dvě sestry (Mezzo a Dentro). Jsou to už také velké holky, ale tolik krásy jako jejich sestra rozhodně nepobraly. Naše volba byla tedy jasná a to nejen z tohoto důvodu. Největším lákadlem je bezesporu Via Ferrata Giovanni Lipella. Jedna z nejznámějších a nejvyhledávanějších zajištěných cest Dolomit.



Vyrážíme hodně brzy. Bojíme se davů milovníků zajištěných cest a také nás trochu vystrašila délka výstupu v průvodci. Do batůžku se vejde něco málo k zakousnutí a na svlažení hrdla, pár těch svršků, sedák, brzda, blembák, pár karabin a smyček, kus lana kdyby náhodou…a pár dalších užitečných věcí, které člověk unese :-) Rozhodně se vyplatí unést čelovku :-)



Před osmou jsme na startu. Jsou tady už dva milovníci ferat, zřejmě z Německa, a další zástupy jsou nám v patách. Rychle se strojíme a hajdy do tunelu. Tunel Castelletto tu zbyl po italských vojácích, kteří si ho vystříleli v roce 1917, aby posléze vystříleli menší tunýlky do rakouských vojáků. Vesele tu po sobě házeli kamením řadu měsíců. Jeden den patřil kopec rakušákům, druhý den italům. Komu patří dnes? Milovníkům hor?




Tunel je studený, vlhký, místy kluzký, ale téměř po celé délce zajištěný ocelovým lanem. Místy nám výstup příjemně usnadnily ocelové schody. Za chvilku jsme opět na denním světle. Vylézáme v místech, kde kempovali rakouští vojáci za 1. Světové války. Musím uznat, že výhled měli poněkud nadstandardní :-) Ale jinak bych tam nechtěl být ani za nic. Jaká tam asi musela být zima?




Následuje téměř nekonečné traverzování sem a tam. Ujdete třista metrů doleva, vylezete dvacet metrů nahoru a jdete třistapadesát metrů doprava, tam pět metrů slezete a jdete zase doleva… A takhle tam běháte dvě hodiny než se dostanete na konec ocelového lana. Nejvyšší partie jsou lezecky nejzajímavější. Kolmé úseky, těžké traverzy, hladké stupy… Z místa, kde končí ferata je to na vrchol co by kamenem tak na šestkrát Jan Železný dohodil.



Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, ale stálo to za to :-) Výhledy z vrcholu jsou parádní. Nakonec nám cesta na vrchol netrvala tak dlouho jak jsme čekali. Za čtyři hodiny jsme byli nahoře. Akorát na oběd :-) Chleba s paštikou a hurá dolů. Sestup není zrovna dvakrát příjmený, ale nějak se dolů dostat musíme.




Samotná cesta není technicky obtížná, ale je zákeřná tím, že je dlouhá. Obzvláště pak střední část, kdy pobíháte celou stěnou sem a tam. Za špatného počasí to asi není nic přijemného, takže sluníčko si přibalte s sebou do batůžku.