Ve znamení Satana

Je 5 hodin ráno a výpravčí nás a naše bágly vyhazuje doslova na poslední chvíli z vlaku ve Štrbě. Během několika minut zjišťuji, že plechovky piva neodolaly hrotům mých maček a batoh, který mám zapůjčený na testování postupně propouští celý litr této tekutiny. Zuřím, zatímco se ostatní baví na můj účet. Nevím, zda víc lituji materiální ztráty nebo faktu, že v těchto mokrých a smradlavých hadrech musím vydržet další tři dny.
„Jen počkejte, kdo se bude smát naposled. Však já Vás v těch horách pěkně proženu!“ Jakmile se před námi objeví vrcholky hor, všechen vztek mě opouští a já s radostí a optimismem zrychluji krok. Už tam chci být!
Na Popradském v rychlosti hltáme snídani a horké kafe. Chceme dnes vyběhnout na Kôprovský štít!



Cesta není vyšlapaná a tak se ani nedivíme, že jsme z ní prakticky hned sešli. Směr ale držíme docela dobrý, takže to nikomu z nás nevadí. Alespoň ze začátku. Jsme přece na výletě a je potřeba se v klidu pokochat krásnou krajinou a čerstvým sněhem.



Bohužel Radana už v 11 hodin začíná být neklidná a dožaduje se odpovědi na otázky typu: „Kde přesně jsme?“ „Je to ještě daleko?“ „Není to nebezpečné?“ a „Kdy už se budeme vracet?“ Na spoustu jejích dotazů nejsme schopni odpovědět.



Jsme v Sataniej dolinke. „Jak výstižné!“ Zlehka přeskakujeme Satanov potok a zvědavě nahlížíme do Satanova žlabu. Láká nás, ale dnes mu odoláme. Jdeme přeci na ten Koprovský.



Po pás ve sněhu „poskakujeme“ dále podél potoka a máme radost z pohybu. Sněhu lehce přibylo a přestože to nikdo nechce říct nahlas, všem je jasné, že se na Koprovském štítě dnes nevyfotíme. Ale mohli bychom ho alespoň vidět.



Nejrychlejší cesta vede kolem Satanových pliesek. Sluníčko sice svítí, ale bez rukavic to pěkně zebe. Moc dlouho se zde nezdržujeme.



Konečně HO vidíme v celé jeho kráse. Chvíli si pohráváme s myšlenkou to přece jenom zkusit, ale výraz Radaniny tváře nás nekompromisně směřuje do doliny.



A tak zatímco my se otáčíme směrem dolů na sestup, koutky Radaniných rtů se naopak stáčejí vzhůru k úsměvu. Přestože dnes nám bylo odepřeno vystoupit až na vrchol, rozhodně nelitujeme. Málokdo totiž může říct, že zná Satanovu dolinu stejně dobře jako my a Radana.



Turistický modře značený chodník jsme pod sněhem opět nenašli a proto cestou necestou, klečí neklečí postupujeme zpátky k Popradskému plesu, kam docházíme až pozdě za tmy.



Radana tento večer usíná jako první. Ale ještě před tím všem vyrazí dech svou větou: „To byl ale super výlet. To mám radost, že jsem to zvládla!“