Šureán v zimě

V Tatrách se letošní zima opravdu vydařila. Ještě jsem nestihl vstřebat vjemy zasněžených stěn, rychle přebaluji batoh a další den již sedím ve vlaku směr Budapest. Jeden přestup a všichni vystupujeme do mrazivého rána v Simerii. Přesun asi 40 km k horám řešíme rychle a elegantně místním taxíkem za přátelskou cenu 17 Euro. Zároveň s rozedněním jsme v podhorské vsi Costeşti a nastupujeme cestu dlouhým údolím. Procházíme vesnicí Grădiştea de Munte, kde se k nám připojují dva rumunští psi. V údolí mrzne až praští, ale jim mráz zdá se nevadí. Provázejí nás až ke konci naší dnešní cesty, ke starověké pevnosti Sarmizegetusa, centru dácké říše v čele se slavným králem Decebalem. Útočiště na silvestrovskou noc nalézáme u západní brány hradiště. Bujaré oslavy omezujeme na trochu čaje z rozpuštěného sněhu a v 6 večer zálézáme do stanů. Nový rok vítáme spánkem, který se v příštích dnech pro spacákově hůře vybavené členy stane nedostupným komfortem...



Jako novoroční výstup nás čeká dosáhnout hlavního šureánského hřebene. Trochu tápeme při hledání nástupu na hřeben, ale nakonec úspěšně dosahujeme bezlesého Vîrful Godeanu a dále již snadněji a rychleji pokračujeme po pláních. Jak míjíme vrchol za vrcholem začíná se na západě nad Retezatem zatahovat a také pomalu stmívat. Když nejméně potřebujeme, definitivně padá tma a mlha a my se ztrácíme v zalesněném sedélku. Potřebujeme projít asi kilometr dlouhý úsek lesa, abychom se dostali opět na planiny. Ovšem ve tmě, bezcestném pralese a nepřehledném sedle znejisťujeme i s buzolou. Někteří členové už toho mají pro dnešek očividně dost a tak jsme nuceni rozbít tábořiště ještě před sedlem. K ránu se opět vyjasňuje, což se okamžitě projevuje na teplotě. Evidentně jsem se sezonnou netrefil do období použitelnosti mého třísezonního spacáku. Hned po rozednění vyskakuji ze stanu. Nemám s sebou teploměr, ale teplotu odhaduji na -20°C. Zima mění mé pohorky na neobutelné kamenné bandasky. Snažím se je rozmrazit zbytky tepla z mých chodidel. Sníh polystyrenově vrže, obzory na všechny strany svítí průzračným světlem. Vypadá to na jasný den a to je nejdůležitější.



Za denního světla nacházíme cestu pralesem a zjišťujeme, že naše noční stopy vedly skoro k cíli, škoda. Malé stoupání a již běžíme po mírně zvlněných pláních. Hory jsou reliéfem podobné našim Krkonoším. Na rozdíl od našich nejvyšších hor jsou v zimě dokonale opuštěné. Celistvost a neporušennost zasněžených plání neruší jediná lidská stopa. Skromné připomínky civilizace jsou prázdné seníky a kříže v několika sedlech. Jediným kontrastním bodem v zasněženého hřebenu, je klečí porostlý Vîrful Negru. Celý den šlapeme vstříc hoře, která dala jméno celému pohoří – Şureanu 2059 m. Je zároven druhou nejvyšší horou (po Vîrfu lui Pătru 2130 m). Užíváme si čisté pláně a výhledy do daleka na moře hor karpatského oblouku. Vrcholu dosahujeme se západem slunce. Slunce se začíná nořit do chuchvalců mlhy v údolí. Na sestupu pozorujeme krásný západ slunce. Táboříme na hranici lesa a chystáme se překlepat další mrazivou noc. O spánku nemůže být ani řeč, 14 hodin tmy je neskutečně dlouhých. Poprvé se dívám na hodinky v 11, ve chvíli, kdy už toužebně očekávám ráno. V průběhu noci potom ještě několikrát. Svítání se nakonec dočkám, rychlé balení a hurá dolů do civilizace. Prudce sestupujeme do údolí říčky Auşel, kterým se po dni pohodlného pochodu dostaneme do hornického města Petroşani.



Ještě večer přejíždíme vlakem do Devy, odkud nám následující den jede přímý lůžkový vůz až domů. Poslední noc trávíme v bezdomoveckém stylu v nádražní čekárně. Sice chybí jedno z oken, ale po předešlých nocích je čekárna velkým luxusem.



Domů přijíždíme v pondělí v 7 ráno a to znamená jediné: čas jít do práce.



30.12.08-5.1.09

Jablonec n. N. – Simeria – Costeşti – Sarmizegetusa – Munţii Şureanu: Vf. Godeanu, Vf. Negru, Vf. Şureanu, Culmea Brateşului – Petroşani – Deva – Jablonec n. N.