Deník expedice Argut 2008 - 1

K celé té akci mne přivedla náhoda. Vzal jsem jednoho vodáka na skály a on mi to oplatil. Následkem toho stojím v hale ruzyňského letiště s nacpaným lodním vakem, nevěda co mne čeká. Nejsem vodák. Na raftu jsem jednou sjel akorát kousek Sázavy a teď letím s touhle bandou splout altajskou řeku Argut, která podle toho, co jsem si přečetl, patří mezi nejobtížnější v oblasti. Připadá mi to trochu jako vzít začátečníka bez zkušeností na východní stěnu Mont Blancu, ale Tomáš mne uklidňoval: „Tou řekou provezeme na raftech bágly. Když se budeš chovat neutrálně jako bágl, provezeme tě taky.“ Neřekl mi ale, že ten bágl taky občas jede potopený hlavou ve vodě.

Zabalení lodního pytle je poměrně umělecká práce. Nesmíte do něj udělat díru, ale zároveň tam musíte dát cepín, mačky a hůlky, protože se po sjetí Argutu chceme ještě podívat do hor. Velmi zajímavě se s tím popasoval Tomáš. I když se už „těšil“, jak bude lepit, i takto zkoušený loďák nakonec ke všeobecnému překvapení vydržel bez díry.



Smířen s osudem jsem nastoupil do letadla, nejprve zvědav na Moskvu, kde jsem byl naposledy v roce 1985 za tuhé totality. Přistáli jsme někdy po půlnoci. Bágly šly za necelých 800 rublů do úschovny a my jeli na kutě. Ostatní se museli nacpat u jednoho známého do dvou postelí čtyři, ale mne čekalo u kamaráda Martina, který tady v Moskvě pracuje v jakési mezinárodní bance, luxusní letiště, do kterého jsem se zřítil někdy ve čtyři ráno po noční projížďce Moskvou a nekonečných debatách o všem možném.



Moskva, která je až na výjimky docela nepěkné město, nás počastovala navíc i hnusným počasím. Od roku 1985, kdy jsem tu byl naposled, se změnilo hodně a zároveň i málo. Reklama visí odevšud, po ulicích jezdí západní auta, Žigulíka nebo Volhu už skoro neuvidíte, na veřejném záchodku se už nemusíte brodit pěti centimetry moči, ale u Rudého náměstí si můžete zaskočit za patnáct rublíků na ToiToiku.



Kdysi všudypřítomné automaty na gazírovanou vodu za tři kopějky jsou také pryč. Aeroflot už nemá Tůčka, ale Airbusy a komunistickou ideologii nahradilo pravoslavné náboženství. Rusko je veliká země a v něco věřit se tam musí, jinak by nešlo zvládnout. Tlačenice v metru jsou jako před lety, jen lístky mají magnetický proužek a můžete tam třeba narazit na koncert perfektně sehraného smyčcového kvarteta. Moskva je taky nejdražší město na světě. Bují tu tvrdý kapitalismus, na který dozírají sochy Lenina.







Žukovova socha na Manéžním náměstí natahuje ruku jakoby chtěla zjistit, jestli opravdu prší. Ono ale neprší, doslova leje. Sraz s druhou polovinou výpravy pod ocasem Žukovova koně nám nevyšel. Potkali jsme se dost promočení až v Puškinově muzeu na výstavě francouzských impersionistů a kubistů. Dojem z obrazů umocnil zejména fakt, že v muzeu bylo teplo a nepršelo tam. Dokonce tam měli jeden obraz Emila Filly.







Odtud jsme se běželi schovat do chrámu Krista Spasitele – pyšného to symbolu bohatství pravoslavné církve. Martin to líčil asi tak, že na finanční úřad přišel moskevský patriarcha a pravil: „Bojte se boha a polibte kříž. Na hranicích nám stojí vlak plný cigaret. Z výtěžku prodeje postavíme chrám ke slávě boží.“ Úředníci se boha báli, kříž políbili, vlak propustili bez cla a bohatě zdobený a pozlacený chrám stojí.

Další zastávkou byla nová Treťjakovská galerie, do které jsme se probíjeli diretissimou přes louže a bláto v šíleném slejváku vzpomínaje na goretexové bundy v lodním vaku na letišti. Cesty k umění jsou různé. V galerii se našlo mnoho zajímavých děl. Třeba takový Stalin s medvědí tlapou místo nohy. Úžas nad umělcovu odvahou však dostal trhliny při pohledu na letopočet vzniku díla - 1993. Výběr vystavených děl je vynikající – i v jinak zprofanovaném stylu socialistického realismu se najdou opravdu skvělé obrazy. Unikátní je sbírka prostorových kubistických objektů. Škoda, že se tam nesmělo fotit.

Z Treťjakovské galerie jsme se courali slábnoucím deštěm po nábřeží řeky Moskvy ke Kremlu a Rudému náměstí. Poblíž galerie, ozdobené obrovskou reklamou mobilního operátora Megafon, stojí pozoruhodné sochařské dílo monumentalisty gruzínského původu Crateliho, jehož základem je plachetnice a socha velikána. Tím velikánem měl být původně Kryštof Kolumbus a pomník chtěl umělec prodat NewYorku na oslavu 500 let objevení Ameriky. Z tohohle kšeftu ale sešlo, a tak hlavu Kolumba nahradila hlava Petra Velikého, který se ovšem mořeplavectvím nevyznamenal zdaleka tak, jako Kolumbus, takže ta loď už nemá zase tak velké opodstatnění. Možná i to bylo důvodem, že pomník nekoupil Petrohrad, který byl sídelním městem Petra Velikého, ale nakonec se umělců zželelo starostovi Lužkovovi a pomník stojí v Moskvě, kterou Petr Veliký nesnášel. To jsou paradoxy.









Na Rudém náměstí před Leninovým mausoleem nebyla kupodivu žádná fronta. Jak se později ukázalo, Lenin měl už po šichtě. Šel se projít mezi lidi a pokecat s třídním nepřítelem.





Večeři jsme měli v Českém domě, kde sice měli české pivo, ale oproti předpokladu tam obsluhovali Rusové a neuměli česky. Platí se Eury. Plzeň 1,5 eura, stejně jako boršč, řízek 5,5 eura. Docela jsme si pochutnali, dobili telefon a foťák a pak jsme zběsilým úprkem tak tak chytili rychlovlak, který nás za 250 rublíků dovezl na Šeremetěvo 1 a dalším úprkem s vyzvednutými bágly jsme mazali na autobus na terminál Šeremetěvo 2, odkud odlétají domácí linky.



Abyste tomu rozuměli, Šeremetěvo je moc chytře postavené letiště. Má jednu přistávací dráhu a z ní zahýbají vnitrostátní linky doprava k terminálu 2 a zahraniční doleva k terminálu 1. Mezi oběma jezdí autobus za 25 rublů a na přesun potřebujete půl hodiny, protože musíte objet celou přistávací dráhu, kargo a další velké objekty. Když spěcháte, je tu dost taxikářů ochotných vás za zvýšenou taxu převézt rychleji. Úprk byl úspěšný, odbavování jsme stihli. Při vážení byla naší skupině zjištěna nadváha 20 kilo nad zaplacený limit. Zkoušeli jsme to ukecat, hlavně Milan, který měl donedávna ruskou manželku, ale marně. Chlápek u váhy nám nabídl dvě možnosti. Buď oficiální doplatek 3500 rublů, nebo za 2000 rublů bude dělat, jakože si ničeho nevšiml. Volíme levnější variantu – úplatek. Odporné, bezcharakterní, ale výhodné! Jsme propuštěni dál a můžeme strávit noc v letadle do hlavního města Altajského kraje, Barnaulu. I tohle letadlo je Airbus A320, poměrně civilizovaný stroj, jakým jsme letěli už z Prahy.

Letiště Šeremetěvo:

Nahoře domácí terminál 2, uprostřed přistávací dráha a dole mezistátní terminál 1. Objezd letiště je 6 km dlouhý. Rychlodráha z Moskvy končí poblíž terminálu 1.

Zvětšit mapu

Procházka Moskvou:

V této mapě jsou vyznačené zajímavá místa, které jsme v tom lijáku stačili za den navštívil a o kterých se píše ve článku. Po zvětšení mapy doporučuji zvětšit na maximum a přepnout do satelitního snímku. Třeba zlatá kopule chrámu Krista spasitele je vidět dost pěkně, stejně tak Rudé náměstí a Mausoleum. Pro fajnšmekry doporučuji zobrazit body v Google Earth.

Zvětšit mapu