Deník expedice Argut 2008 - 7

Ráz tohoto dne na řece předznamenaly lívance, které se druhému Tomášovi nepovedly, ale hlavně proto, že Robert omylem zabalil celozrnnou mouku místo běžné hladké. Nakonec jsme to jídlo překřtili na celozrnnou kaši a snědli ji. Někteří si i statečně přidali, nejspíš aby udělali Tomášovi radost.



Křovím a trním jsme sešoupali rafty zpátky na řeku a vypluli pod zamračenou oblohou, slibující déšť. Po řece jsme pluli středně těžkým terénem plynule a bez zastavování. První zastávka byla u prahu Bělyj. Je to peřej dlouhá asi 800 metrů a dlouho jsme ji studovali. Její horní část jsme projeli s nárazem na kámen a Standa pak další kus prokroutil elegantní otočkou. V drobném dešti jsme docela zmrzlí zastavili na oběd u ústí říčky Jungur.





Čistá, namodralá voda dělala při mísení s bíle kalným Argutem zajímavé barevné efekty. I v dešti se nám podařilo udělat oheň, u kterého jsme se s radostí hřáli. Kousek od ohniště byl vidět komín s boční spárou. Standa neodolal a vyrazil sólo nahoru a mně nezbylo, než lézt taky a zachránit tak čest horolezeckého stavu. Neoprénové boty nejsou jako lezečky ideální a mokrá břidlice docela klouže. Nahoře se zjistilo, že se to nedá obejít a je nutno slézt stejnou cestou dolů. V hrůze, že mi ty neoprénové boty ujedou, jsem se držel víc, než bylo zdrávo, a k opuchlým, hnisajícím kloubům, které jsem si pořídil při cvičném převracení raftu první den, přibyla ještě rozříznutá dlaň.



Mladý Petr se pokoušel chytat v Junguru ryby, protože v kalném Argutu jsme od začátku plavby nepotkali ani jednu, ale v Junguru taky nechytil nic. Proto jsme plánovaný oběd – rybičky s cibulí, česnekem a hořčicí. už ničím nerozšířili.

Malý ohýnek nás moc neohřál a tak jsme vlezli do raftů a odrazili dál. Brzy jsme dopluli na místo původně plánovaného kempu. Jenže bylo teprve 12 hodin a rozhodli jsme se raději jet dál.









Poprvé jsme za celou dobu potkali nějaké lidi – skupinu turistek se dvěma chlapy. Snažili jsme se cestou najít další tábořiště, ale Argut je tady sevřen do úzkého skalnatého kaňonu, který je divoký a nádherný, ale míst k táboření, kde by byl rovný plácek a dřevo na oheň, je poskrovnu. Nezdály se nám ani další dvě možnosti a vzali jsme až tu třetí na levém břehu. Raft a věci jsme táhli do kopce skoro padesát metrů, ale kempovací místo bylo docela hezké, pod skoro kolmou vysokou břidlicovou stěnou. Problémem bude dřevo na oheň. Jediné, co tu bylo, byl starý srub, ze kterého už zbylo jen několik posledních trámů. My jsme taky ubrali něco zásoby a tak si myslím, že po nás zbylo dřeva tak ještě na jednu partu a bude konec.



Pršelo sice už jen trochu, ale postavili jsme z raftů přístřešek. To se udělá tak, že se rafty postaví, nakloní k sobě a šikmo opřou o pádla tak, aby mezi nimi byl asi tak metr. Pak se přes oba přehodí plachta a podepře se tyčemi udělanými ze slepených pádel, takže je z raftů jakýsi stan.



Pomalu přestalo pršet, ideální pro vaření a zahřátí družstva. Tentokrát byla o ruční řetězovou pilu docela tahanice, protože to byla nejrychlejší možnost jak se řezáním klády ze starého srubu zahřát. Když v kotlíku bublala čočková polévka a ve druhém čaj, byla nálada už lepší. Pohanka s hovězím z konzervy už skoro zahnala chmury a náladu zcela vylepšilo Pjať ózěr, kterými se tentokrát pěkně cinknul Sváťa a přátelsky se klátě u ohně vykládal Robertovi, že a proč hlasoval pro jeho vyloučení z raftařské federace. Jak je vidět, problémy dobrovolných občanských sdružení jsou všude dost podobné.





Raději jsem opustil vášnivě diskutující skupinku a šel vylézt na břidlicovou stěnu nad námi. Napřed pěšinkou, pak asi trojkovým, ale velmi lámavým koutkem, který jsem opustil exponovaným traverzem šťasten, že se mi nic neulomilo pod rukou. Tady hodit tlamu by opravdu, ale opravdu nebylo zdravé. Pokud by mi jako doktor nestačil Robert se svou lékárnou, k opravdovému doktorovi by to bylo na několik dní. Mobilní signál na řece vůbec není a satelitní telefon nemáme. Nakonec by se v případě úrazu musel doplout celý Argut a kus Katuně k nejbližší vesnici a pak objednat pro postiženého vrtulník. Protože nás skupina turistek, pochodující po břehu ještě nedohonila, je vidět, že po řece je doprava rychlejší, než po souši.







Zanechal jsem morbidních úvah a v přicházejícím podvečeru vychutnával exponovaný pohled z vrcholu stěny na naše malinkaté tábořiště dole a na klikatící se kaňon řeky proti i po proudu. Záhyby jsou zde markantní, a tak je vidět jen několik zatáček dopředu a několik zpátky. Dole na tábořišti byl Sváťa už pěkně v ráži a Roberta se možná i něco z jeho výkladů dotklo, protože odešel spát do jeskyně plné netopýřího guána, které možná mělo tepelně izolační účinky a hlavně tam na rozdíl od našeho raftostanu s občas někde děravou plachtou neprší. Chvilku jsem ještě postál u ohně a lokl z kolující láhve Pjati ózjer, dal na šňůru sušit devoldovské triko s dlouhým rukávem, spoďáry a neoprén v naději, že přes noc nebude pršet a že nebudu muset ráno lézt do mokrých věcí a zalezl do spacáku. Špunty v uší, geniální to vynález mne odizolovaly od zvukových projevů ostatních sedmi spolunocležníků a se brzy dostavil blahý spánek.





A nakonec Googlovská satelitní mapa sedmé etapy:


Zobrazit místo Argut rafting na větší mapě