Deník expedice Argut 2008 - 9

V noci ještě trochu sprchlo, ale ne moc, takže se množství vody v trikách a neoprénech sušících se venku nijak podstatně nezvýšilo. Rýžová kaše na sladko se moc nevyvedla, možná by se víc než k snídani hodila k výstavbě administrativní budovy, pokud by se jí navařilo víc. Soukání se do mokrých a brrrr studených trik a neoprénů zpříjemnil alespoň náznak slunce. Skupina turistek naproti také vařila a balila. Na Milanův návrh, a taky abychom se zahřáli, jsme k nim zajeli na zdvořilostní návštěvu. Byly to už zralé dámy tak kolem padesátky a své putování kolem Argutu měly rozplánované na 17 dní. Chvíli jsme pokecali, hlavně Milan, který byl dlouhou dobu ženatý s Ruskou a pak se vydali dál po klidném a širokém řečišti Argutu. Sluníčko začalo svítit, ale bylo zima.



Údolí Argutu se zase začalo zužovat do romantického kaňonu lemovaného skalnatými vrcholky nižší části severočujského hřebenu. Tu a tam nějaké menší peřejky nás jen příjemně pohoupaly, sluníčko už zahřálo. K romantice údolí patřilo i stádečko koní, které přišlo k řece pít a vzbudilo v nás debaty, jestli jsou to koně divocí, nebo jen vypuštění na pastvu. Vzhledem k odlehlosti těchto míst jme se přiklonili spíše k teorii koní divokých.br />




V čase oběda jsme se pomalu dostali na místo, kde se Argut rozlévá více doširoka a na jeho pravé straně jsou i mělké písčiny, snad aby se nadechl před následující divokou soutěskou, která nese jméno Atlanty.



Přistáli jsme u mělčiny. Já s Milanem jsme měli službu a připravovali oběd – chleba paštikou a cibulí a salám, zatímco ostatní šli po pravém břehu prozkoumat soustavu peřejí, jejíž hučení bylo slyšet až k nám. Zanedlouho jsem se tam dostal taky. Na pravém břehu jsem na skále, připomínající sedícího baseta, zastihl naše gajdy ve vášnivé diskusi s ostatními odborníky na peřeje v naší výpravě.















Peřeje Atlanty vypadají dost nebezpečně a nejhorší je asi závěr, kde se velká část proudu dere do sifonu pod obrovskou kamennou desku. Celé to lemují bizardní skály a balvany neuvěřitelných tvarů, kreré z nich voda dokázala vymodelovat. Závěry diskuse našich odborníků vyústily v plán, že to celé pojedeme co nejvíce vlevo. Podél levého kraje bylo několik vracáků, kde jsme mohli zastavit a prohlédnout další cestu. V posledním z nich jsme přistáli a šli se po levém břehu podívat zblízka na kritické místo, jehož skály zdobí řada pomníčků těch, kteří ho nezvládli.







Opatrně jsme sjížděli po levé straně a čekali na sebe ve vracáku. Ještě jednou jsme se šli podívat na kritické místo s pomníčky utopených. Zatímco jel první raft, vedený Robertem, byli jsme připraveni pod peřejí k případné záchraně, fotili a natáčeli video. Pak jsme vyrazili do vln my. Najeli jsme příliš vlevo, narazili na skálu a ta nás odrazila víc doprostřed toku, než jsme si přáli, blíž místu, kde mizí voda do hloubi pod skalami. Zabírali jsme zpátky, co to šlo a Standa nás poslal do elegantních hodin, kterými jsme se sifonu vyhnuli. První Tomáš to na videu komentuje lakonicky: „... a tyhle pomníčky.... zůstanou tak, jak jsou“.









Pod Atlanty už byl proud celkem klidný, jen občas jsme se pohoupali na nějakých vlnách a dojeli ke kempovišti jen pár stovek metrů před ústím Argutu do Katuně, ke kterému je potřeba překonat poslední výraznou peřej, zvanou celkem přiléhavě „Vorota“ protože se tam řeka dere mezi dvě skály. Nechali jsme si ji na poslední den. Nejprve jsme museli vítězně vybojovat bitvu o tábořiště se stádečkem krav, které si usmyslely, že jim tráva chutná nejvíc právě na tábořišti.



Pak jsme si dali kafe a relaxovali. Vyrazil jsem na procházku k památníku vodáckých expedic na místě zvaném Kafé Argut. Je to taková trojnožka z klád, na kterou je navěšené všechno možné, co tam vodáci pověsili, od pamětní cedule Michajla Jurjeviče Kolčevnikova, otce vodní turistiky na Altaji, přes zlomená pádla až po podprsenku, klasický telefon a krk od kytary. Naše parta tam přidala zlomené pádlo s nápisem Ahoj Česko. Z Kafé Argut je pěkně vidět soutok šedobílého Argutu a modrozelené Katuně a ta hra barev stojí za fotku.









Kousek od tábořiště se kluci rozhodli postavit baňu – parní lázeň na ruský způsob. Základem je udělat hromádku z kamenů, kolem kterých se rozdělá oheň a udržuje se, dokud nejsou pořádně rozpálené. Pak se přes tu hromadu natáhnou klacky, přes ně se dá plachta a je hotovo. Pak už stačí vlézt dovnitř a polévat kameny vodou. Na ochlazení po páře tu je hned po ruce pěkně ledový Argut. Kapacita našich kamenů vydala na čtyři várky. Prohřát si takhle kosti opravdu není po týdenním ráchání ve studené vodě špatné.





Poslední večer u Argutu jsem měl trochu blbý nápad – přitáhl jsem si k ohni karimatku, abych si mohl lépe vyslechnout ohnivou debatu levicově zaměřeného profesora sociologie s pravicovým miliardářem o tom, zda seniorům platit, nebo neplatit studium a vůbec komu a jak platit nebo neplatit vzdělání. Skoro to vypadalo, že večer nebude muzika, ale generální už pak přestal diskutovat a vzal si kytaru, takže večer pokračoval již v obvyklých kolejích a jediným jeho zpestřením byly jiskry, které mi propálily silonovou nafukovačku, jak se později ukázalo, když mne noc překvapila nadstandardní tlačivostí a chladem odspodu.