Kde Turci nikdy nebyli.

V paměti lovíme chabé trosky informací o možnostech lezeckého sportovního vyžití v okolí Neunkirchenu, až si vzpomeneme na ferratu, která tu někde vede a končí u zbytků zdiva Tureckého hradu. „Co se tam jet podívat?!“, říkáme si. Jen si vzpomenout, kde to vlastně je!



Chvilka lovení ve vodách internetu a indície jsou tu. Důležité je najít Seebenstein a z něj by to mělo být již kousek do Gleissenfeldu, nad nímž se vypíná skalní stěna s „naší“ ferratou. Což o to! Kousek to skutečně je, jen vědět, kterým směrem! Jeho určení nám totiž dělá trochu potíže, protože jako obvykle s sebou nemáme žádnou pořádnou mapu. A tak postupně nahlížíme do většiny údolíček, která do Seebensteinu vedou, několikrát projíždíme celým městečkem sem a tam, až konečně objevíme informační tabuli s mapou okolí, kde je náš cíl vyznačen. Ještě štěstí, že je tak nevlídně a na ulici není ani noha. Jinak bychom byli asi všem pro smích!





Konečně zastavujeme s naším autíčkem na parkovišti v Gleinssenfeldu, odkud se chodí na Pittentaler Steig, jak se oficiálně ferrata jmenuje. Hluk motoru vystřídá hukot rozvodněného Pittenu a vytrvalé bubnování deště na střechu auta. Nikdo se ani nehne a jen se na sebe zachmuřeně díváme. „Tak co? Jdeme ven?“ Nikomu z nás se nechce a shodujeme se na tom, že „jedenáctá rozhodne“.



Nerozhodne jedenáctá, ani dvanáctá, ani jedna ba ani druhá hodina odpolední. Ve tři už máme přečteny všechny noviny a odmítáme se dál krčit v autě. Jde se ven! Do deště vyrážíme skryti pod deštníky jako pan Tau a říkáme si, že se půjdeme podívat alespoň pod nástup, abychom viděli, jak cesta vypadá z blízka. Ještě na chvilku koketujeme s myšlenkou, zda nevzít věci na ferratu s sebou, ale vzápětí to hodnotíme jako blbost. S povzdechem: „Stejně nepřestane pršet!“, volným vycházkovým krokem vyrážíme do kopce.



Snad to způsobila naše vytrvalost a nebo „nahoře“ z nějakého důvodu došla voda, ale když docházíme k nástupovému žebříku, přestává pršet, „Tak co? Nedáme jí přece jen?“, říkáme si a mlsně pokukujeme po lanech vedoucích strmou stěnou vzhůru. „No jasně, že jo!! Ale bez ferraťáku nejdu!“





To v praxi znamená co nejrychleji seběhnout rozbahněnými cestičkami pracně nastoupané metry, navěsit na sebe lezecké vybavení a znovu, o poznání pomaleji než dolů, vystoupat zpět k nástupu. Tak, jsme zase tady a můžeme se vrhnout do výstupu.





Zahajujeme kolmým žebříkem typu ocelová tyč se šprušlemi na obě strany, pomocí něhož překonáváme nástupový převis. Nad ním začíná standardní jištění ocelovým lanem, sem tam doplněné kramlemi a kolíky. Cesta postupuje systémem zářezů šikmo vzhůru. O trochu vzrušení a pocitu expozice se stará několik traverzů a hlavně závěrečný strmý úsek ohodnocený stupněm obtížnosti C/D. Škoda, že si při jeho překonávání již nemůžeme naplno vychutnat pohled do hloubky pod námi. Začíná se totiž zase zatahovat a vypadá to, že si večer v ničem nezadá s dopoledním průběhem počasí. Déšť je na spadnutí!





Rychlá fotka u kamenné brány, stojící u okraje srázu, a rychle dolů. Přestože zbytky uměle postavené zříceniny, kterou nechal v roce 1824 vybudovat kníže Johann von Liechtenstein, jistě stojí za důkladnější prozkoumání, necháváme si to na jindy a koukáme se odtud co nejdříve dostat zpět k autu. Snad to stihneme za sucha! U dřevěné chatky, stojící nedaleko ruin u sestupové cesty na okamžik váháme, zda zde chvíli nepočkat a přečkat případný déšť, ale nakonec riskujeme a po kratší sestupové cestě označené jako „Türkensturz steil“ spěcháme dolů. Je to trochu škoda, protože zdejší krajina jistě stojí za pečlivější poznání a nabízí v okolí spoustu zajímavých míst. No nevadí! Snad se nám je podaří navštívit někdy příště. Alespoň máme důvod se sem vrátit…



Popis ferraty Pittentaler Steig naleznete v databázi cest.