Deník expedice Argut 2008 - 10

Pohled na vyfouklou Term-a-Restku vysvětlil důvod špatného spaní. Robert mi poskytl lepidlo, které jsme vezli na opravy raftu a snad se podařilo díru od jiskry zalepit. jako každé ráno jsme dofoukli rafty, přivázali bagáž a vyjeli jsme na poslední argutskou peřej. Protože je z obou břehů pěkně viditelná, jeli jsme ji každý raft zvlášť a druhá posádka využila možnosti fotit. Obrázky vypadaly docela dobře, ale jak jsem pak spěchal do raftu, nechal jsem tam ležet krytku objektivu.

<





Následující jízda po Katuni je v porovnání s Argutem docela nuda. Peřeje malé, nebo skoro žádné. Pádlovali jsme v docela slušném vedru a jedním z mála zpestření nudy byl pohled na podivuhodná plavidla, na kterých jezdí někteří místní vodáci a pak hlavně nákup jehněte u místní pasačky. Měla pěkný kozy, dokonce s lezeckým talentem, ale vybrali jsme si roční jehně a jak ho Standa s Pavlem nesli za nohy k řece, uvědomil jsem si, jak to je když jde někdo jako ovce na porážku. Jehně videlo s hlavou vyvrácenou dolů, občas nešťastně beklo. Jeho následné vraždy, která mrazivě dokumentovala, jak může být život krátký, a jak jseš a za chvíli nejseš, jsem se naštěstí nemusel vlastnoručně zúčastnit. Mladý Petr, kromě své profese v informatice, také chová ovce, se Standou, Robertem a Pavlem jehně zařízli, vyvrhli a stáhli, takže se původně nešťastně bekající chuchvalec vlny změnil během půl hodinky na louži krve mezi balvany, hromádku vnitřností zanechaných na pospas orlům, kůži nechanou podle dohody na místě pastevkyni a maso, které jsme dali v igelitce do vody pod raft, aby zůstalo chlazené a čerstvé na večerní pečení.













Po téhle řeznické přestávce nás čekalo další úmorné pádlování ztížené ještě tím, že jsme raft plně naložili naplaveným dřevem, abychom měli večer na čem péct. Minuli jsme ústí řeky Čuja a zastavili před mostem u vesnice Inja, kde jsme měli za úkol koupit pivo a chleba. Výstup od řeky do vesnice vedl docela nepříjemným svahem plným odpadků, střepů z rozbitých lahví a bůhví jakého ještě svinstva, které celá vesnice prostě hází za plot k řece. Odvrácená tvář civilizace. V krámku chleba neměli, zato se tam klátili dva totálně ožralí Altajci a příchozí podivně oblečené cizince pozdravili přáním: „Kupí mi vódku!“ Prodavačka je razantně vyhnala. Standa s Tomášem šli do pekárny pro chleba, ale vrátili se s nepořízenou. V pět večer už chleba není. Nabrali jsme alespoň pivo – Korunu Sibiře a nebezpečným střepoodpadkovým svahem se vrátili k našemu raftu, který hlídal Milan.







Po několika hodinách dalšího úmorného pádlování jsme konečně zahlédli u břehu zakotvený první raft u tábořiště, kde na nás čekal náklaďák a taky Michal, kterého už křeče přešly, a druhá parta, se kterou Robert a Standa jedou na další akci, splav řeky Čulyšman. Rozlučkovo seznamovací večírek spojený s konzumací jehněčího, Koruny Sibiře a posledních lahví Pěti jezer se vydařil a jeho jediným přerušením byl podvečerní nájezd hlídky Ministerstva pro mimořádné události, kterému asi někdo bonznul, že tu táboří cizinci. Hoši si vymýšleli, že nemáme na raftu číslo a jiné blbiny, které Robert s úsměvem odmítl, že je mít nemusí. Nakonec odtáhli, že si to ověří a vrátí se, ale už jsme je neviděli a věnovali jsme se zbytkům ovce a alkoholu. Vodácká kapitola expedice byla za námi a ta další, horská, už je zase jiný příběh.





Když už máte z fotek představu o co šlo, podívejte se ještě ve zkratce na video, které ukazuje některé klíčové momenty expedice, ale rozhodně ne všechny, protože zdaleka ne vždy se dá točit. Většinou bylo třeba držet pádlo a zachraňovat si kůži. Ale i tak je na co se dívat.