Severní stěnou Bischofsmütze

K výstupu jsme zvolili cestu Direkte Nordwand. Průvodce sice upozorňoval, že cesta je v některých délkách lámavá, ale jelikož je uvedena v průvodci „Dachsteingebirge & Gosaukamm - Die schönsten Kletterrouten“, nepřikládala jsem tomu takovou důležitost.



Ráno v pět vylézáme ze spacáku. Vaříme kafe a naposledy přebalujeme batoh, abychom náhodou nahoru nenesli nějaký ten gram navíc. Už sám nástup pod stěnu je opravdu vyčerpávající. Dvě hodiny výstupu strmou sutí nám však nebere elán. Ještě než stihneme dojít pod stěnu, padám při vratkém kroku do suti a kromě zhmožděného kotníku musíme ošetřit i rozseklou pravou dlaň. Že to je předzvěst hrůzy, kterou následně zažiji ve stěně, mě v tu chvíli vůbec nenapadá.



Konečně jsme pod nástupem. Jenda se navazuje a vyráží. Hned po pár metrech prakticky ověřujeme, že terén je opravdu lámavý. Trochu se děsím. Jedno bolestivé ošetření po podobném zážitku už mám za sebou a nerada bych něco podobného opět zažívala. Co krok prvolezce, to několik vyvalených kamenů.
„Trochu lámavé?“ mumlám si v duchu a modlím se, abychom tuhle délku už měli za sebou.

„Nevím, zda jsem správně!“ slyším nejistotu v hlase a opět uskakuji před lavinou suti. Schytávám pár zásahů. Nemám z toho dobrý pocit.
„Myslím, že tím koutem to bude ono!“ ozývá se shora.
„Hmmm, to se mi ulevilo!“ brblám si ironicky a kdesi v hloubi své duše začínám maličko propadat panice.



„Jde něco založit?“ řvu do stěny hloupou otázku a ani nečekám odpověď. Je mi totiž jasné, že založit cokoliv v tomto kamenolomu je zbytečné. Proč jsme s sebou vůbec brali tolik matroše?
„Vydrž, vejš to snad bude lepší!“
Zhluboka se nadechuji a vzpomínám na krásné kompaktní vápno v Tennengebirge.

„Zrůůůůůůůššš!“ vrací mě do reality Jendův výkřik po čtyřicetimetrovém sólu. Obouvám lezečky a čekám na pokyn. Třikrát škubnutí lana a já se vydávám do rozlámané stěny. Našlapuji zlehka, snažím se ničeho moc nedotýkat a skoro nedýchám. Jsem strachy celá ztuhlá, což značně komplikuje a omezuje můj pohyb. „Tohle nechci lézt!“ jsou jediná slova, která ze sebe dokážu vypravit při dolezu na štand a pěstičkou zatloukám ještě hlouběji vklíněnec, na kterém oba visíme. Mlčky se rozhlížíme kolem sebe, ale je nám jasné, že jiná cesta než nahoru odtud nevede. Utírám slzu, která se mi bez zábran koulí po tváři.

Odmítám tahat, což se špatně odráží na mé psychice. Volný čas na štandu mi totiž dává přespříliš prostoru pro vymýšlení nejrůznějších katastrofických scénářů, co všechno by se mohlo stát, kdyby ….. A přiznejme si na rovinu, v tomto jsme my ženy přebornice.



Další metry volného lezení. Další kila spadaného kamení. Konečně Jenda hlásí v mokrém koutě první zcela zrezlou skobku. Čas se děsně vleče. Jenda mizí za hranou a pak ……. se dlouho vůbec nic neděje. Pozorně jistím a nohou zašlapuji viklan okolo kterého jsem ještě obhodila pro lepší pocit smyčku.

„….ůůůůůůš!“ slyším nejasný povel. „Zrušíííít?“ volám zpátky pro jistotu. „Co?“ vrací se mi odpověď.
„Mááááám zrušiiiit?“ snažím se lépe artikulovat. „Jóóóóó!“ přichází mi zpátky.
Ruším a čekám. Opět se dlouho nic neděje. Opět mám dost času na přemýšlení. Bujná představivost v určitých situacích mi dost komplikuje život. Jenda opět cosi křičí. Volám na něj, že mu nerozumím.
Ze shora ale slyším jen „Co???“ a pak jen další nesrozumitelná slova. Ještě několikrát na sebe cosi výskneme. Pochopím, že mám čekat. Čekání je mou náturu ala ta nejhorší aktivita.

S úlevou hledím na Jendu, který se mi objevil za hranou. Konečně se dozvídám, co mi celou dobu chtěl říci. „Stojí to za hovno a je to úplně prochcaný!“ haleká na mě ze slanění. Bojím se zeptat, jak vypadá štand, ze kterého teď utíkáme. Nechci to vědět. A vůbec nelituji smyček a vklíněnce, které po cestě dolů necháváme.



Ulevuje se mi až po několika hodinách, když si do průvodce k popisu cesty zapisuji výstižnou, leč nepublikovatelnou poznámku :-). Ale člověk je tvor nepoučitelný. Už mám na Bischofsmütze vybranou jinou cestu. Z jihu, a tentokrát v popisu není uvedeno „brüchig“!