Na skok v Kapadocii I.

Po dlouhém zvažování pro a proti je rozhodnuto! Jedeme do Turecka! Tam přece bude již teplo i na začátku května a navíc tam nebude před na začátku sezony moc lidí! A protože nejsme příznivci válení u moře, zapichujeme prst doprostřed Střední Anatolie do oblasti známé pod jménem Kapadocie. Tady, v místech, kde kdysi bylo srdce Chetitské říše, později nezávislé království a nakonec veliká římská provincie zmiňovaná i v Bibli, strávíme celý týden!





Kapadocie nás vítá s otevřenou náručí v podobě obchodníků, kteří se snaží vnutit cokoliv, jen by z toho kápla nějaká lira, neuvěřitelně bizardní krajinou, deštěm a zimou. Prší každý den a průměrná teplota kolem 10º C tak úplně neodpovídá našim představám a hlavně vybavení, které máme s sebou. Pro spacáky je to jen tak tak na hranici komfortu, tenisky (naše jediné boty) se ani nesnaží uschnout a ty dvě trička v batohu se taky ukazují jako ne zcela dostatečný šatník. Ale lidí je tu zatím skutečně málo! Kromě nás je v kempu jen jeden „blázen“ ze Švýcarska, který jede na kole do Číny a jinak ani noha. Alespoň se nemusíme strachovat ze zástupů turistů u největších místních atrakcí! Optimisticky si říkáme, že nemůže přece pršet pořád a vyrážíme na výlet do jednoho z mnoha údolí v okolí městečka Göreme, do údolí Zemi Valley. Bohužel se však opět potvrzuje, že optimismus je jen nedostatek informací.





Stejně jako ostatní údolí v této oblasti vzniklo Zemi Valley erozí v mohutné vrstvě sopečného tufu a je plné skalních věží nejroztodivnějších tvarů a velikostí. Jako všude, jsou v nich i tady vytesány nejen starobylé kostely a kaple, mnohé přes 1000 let staré, ale i příbytky, z nichž jsou některé dodnes využívané a obydlené.





Ve známé totalitní písni uhání partyzán vpřed skalisky, stepí a divočinou a náramně si to užívá. My se brodíme blátem, komplikovaně obcházíme zatopenou cestu vedoucí údolím a užíváme si to taky. Značení neexistuje a tak si na každém rozvětvení doliny pomyslně házíme korunou kudy dál. Držíme se stále víceméně doprava a překonáváme jednu překážku za druhou. Šipka s nápisem „Church“ určuje směr dalšího postupu a pozvolna vycházíme z údolí na náhorní planinu. V jednom z těch nenápadných jehlanů je skutečně vytesán malý prostor s původní freskovou výzdobou. Další z mnoha kostelů tady v okolí.





Jeho návštěva je spojena s drobnou lezeckou vsuvkou, protože je třeba povylézt několik metrů do okna, kterým se vstupuje dovnitř. Klouže to, drobí se to a nedrží vůbec nic. Navíc je to úplně prochcané! Ještě že je to jen kousek!
Materiál věží skutečně není vhodný pro lezení. Cosi mezi hlínou, pískem a struskou, co opravdu nedrží a lézt se po tom fakt nedá. Teda alespoň my dospíváme k tomuto názoru.
Asi jsme pěkný sra..y, protože majitel půjčovny mopedů nás později ubezpečuje, že ON už jako malý kluk bez problémů na věže lezl. A samo sebou, že jako nic.



Tak nevím. Buď je to Supermann a nebo baron Prášil. Ale vhledem k tomu, že všechno o čem jsme s ním mluvili, tak samozřejmě ovládal (alespoň u teple u kamen a šálku čaje), tak bych se spíš přikláněl k té druhé možnosti…



V relativním teple místnosti vytesané v tufové věži je nám dobře a nechce se ven do deště. Ale není zbytí. Musíme se vrátit zpět do našeho BC v kempu Berlin.



Čvachtání bláta pod nohama nám dělá zvukovou kulisu při návratu dalším z mnoha údolí, vytvořeném erozí v nánosech tufu. Je plné osamocených věží a tak je nepřízeň počasí alespoň částečně vykoupena pohledem na jejich bizarní tvary a usedlosti, jejichž místnosti provrtaly věže skrz naskrz. Při pohledu na ně se už taky těšíme do sucha našeho dočasného domova a doufáme, že další výlety se obejdou bez promáčených bot i oděvu.