Rozhoupaní ve Žlebu

A právě pro tuto vernisáž jsem naložil své alterego Daga i svoji originál manželku Helenu do Rudého Ďábla a jeli jsme dlouhou cestou až na ono místo, kde řeka vytváří údolí plné skal.

V tom místě zvaném Dolní žleb se 17. listopadu kostel plnil lidmi všech generací, kteří přišli podpořit umění rozhoupaných pánů Jiřího Cháry a Pavla Randáka, známých též jako Houba a Ranpa.

vernisáž, foto: Jan Puš

Pánové Houba a Ranpa neplní tradovanou přestavu malíře, rozevlátého individua, co si i ucho uřízne, panové Randák a Houba jsou tiší, skromní a příjemní chlapci. "To musí být hodný člověk, ten Houba," pravila má žena, když potřásla onomu rukou a pohlédla do jeho laskavých očí. A pan Ranpa totéž.

A vernisáž pozvolna začínala. Ve dveřích si návštěvník, přicházející v počasí, které nazvat nevlídným je jen jemným eufemizmem, dostal svařené víno či kávu, vzal si báječný koláček či jinou pochutinu a vešel do prostoru kostela, kochat se obrazy. Obrazy obou pánů malířů jsou především své. Nekopírují jiné, nevnucují se, nechávají na divákovi, aby se jimi nechal, nebo nenenchal oslovit, aby se jimi zabýval či ne. Podobně jako skály všude kolem, tady prostě jsou.

vernisáž, foto: Jan Puš

Nechali jsme se tedy oslovit obrazy a vzápětí byli osloveni i kurátorem výstavy a mistry pěvci s kytarou.

vernisáž, foto: Jan Puš

A já byl snad nejvíc ze všeho osloven (aniž bych snižoval umělecký zážitek samotný) tím, že lidé dokáží udělat takovou výstavu, takovou vernisáž, takový malý, ale velký svátek sami sobě.

Na jedné straně dům s prodejem sexu, na druhé straně kostel. Mezi nima řeka. Na té řece přívoz, co vozí poutníky sem a zase tam. A tak mi napadlo, že pánové Mistři malíři Rozhoupaní, byli ten den takovými převozníky, co nás převezli na chvíli z našich životů, někdy šedých a uplakaných jako bylo ten den počasí, do života kde je krása, setkání, opravdovost, světlo.

vernisáž, foto: Jan Puš

A za to světlo jsem jim děkoval, když jsem jel mlhou a deštěm zpět do všedních dní.