Malý sen ve velkých Himalájích… I.díl

O celou naši výpravu, na kterou vyrážíme v říjnu 2009, se stará nepálská agentura Monterosa Trek & Expeditions a přiděluje nám horského vůdce Pemu Sherpu. Malým patnáctimístným letadélkem se přepravujeme z Káthmándú do Lukly do národního parku Sagarmatha, oblast Everestu.

Letiště v Lukle patří mezi jedno z nejděsivějších. Přistávací plocha je poměrně hodně strmá, stoupání 12 procent na délce 527 metrů; dráha je široká 20 metrů. Přistání je opravdu zážitek.

Za ostnatým plotem se tlačí místní nosiči. Čekají, až se otevře brána a ostraha vpustí další šťastlivce, kteří ponesou padesátikilové náklady turistické bagáže. Na nás vyšli drobní nepálci Charka a Ganza Tama. A tak se v plném složení vydáváme na cestu přes Chutangu (3020 m), sedlo Zatrwa La (4610 m), Thuli Kharku (4300 m), Kote (4182 m), Tangnang (4356 m), Khare (5045 m), BC (5350 m), HC (5780 m) na centrální vrchol Mera Peaku (6444 m).

V Chutanze pod sedlem Zatrwa La není nikdy hezky. Mlha zde ze shora padá jako do hrnce, vy se lopotíte v mléčné kaši a v dešti. Kvůli aklimatizaci tady strávíte dva dny. Zůstává jen přání, rychle pryč.

Chutanga prověřila naši psychickou odolnost. První těžká zkouška přišla hned první dny našeho trekkingového výstupu na Mera Peak. V Chutanze nás čeká nejen velmi skromná kamenná chýše, ale také čtyřdenní liják, který nám promáčí všechnu bagáž, a velmi chladné počasí. Kamínka tak nestačí prosušit naše mokré oblečení. Všichni se kolem nich tiskneme, abychom si alespoň trochu ohřáli prokřehlé ruce a nohy. Srkáme černý čaj a večer do sebe házíme dálbhat, rýži zalitou čočkovou polévkou, kterou pro nás v „černé“ kuchyni, na ohništi, připravily dvě mladé a milé Nepálky. Tajně pokukují po mých kamarádech a další den se kvůli nim zdobí korálky.

Nosič Gansa Tama a horský vůdce Pema sherpa u polévky a rýžové pálenky Rakši v čajovně na cestě do Kothe.

Večer zpovídáme Pemu. Padá jedna zvídavá otázka za druhou. A já se odhodlám i k té své. „Pemo, už si viděl Yetiho?“ Introvertní a tichý Pema dostává srdečný záchvat smíchu a kazí mi tak veškeré mé naděje. V noci se snad spustil monzunový slejvák a přes chabou střechu z fólie na nás pzačíná pršet. Při aklimatizačním výstupu lije opět jako z konve. Goretex negoretex, plaveme i v botách. Všichni si přejeme, abychom noc nějak přečkali. Zítra snad bude lépe.

Poté, co jsme vylezli z rodondedronové buše, vedla cesta z Kothe do Tagnangu kolem horské řeky.

Několikadenní cesta do nejvýše položené vesnice Khare (5045 m) vede různorodou krajinou, skrz buš, klečovým porostem, suťoviskem a podél řeky. Každý den je naprosto jiný a divoce krásný. Lodže v dalších vesnicích, i když jsou velmi skromné, nás po zkušenosti v Chutanze, příjemně překvapují. Ráno vstáváme obvykle kolem páté hodiny, kdy nás Pema budí s hrníčky čaje v ruce. Večer pak uléháme do spacáků již kolem osmé. O dlouhém a hlubokém spánku se však nedá v této nadmořské výšce moc mluvit.

Kousek před Tagnangem se již před námi rozprostíral horský masiv a začátek treku po ledovci Mera.

Naši nosiči se v počátku zdáli být pomalejší, ale za několik dnů se svou padesátikilovou zátěží nasadili šerpský krok a většinou v půlce denního postupu vidíme jen jejich záda. Khare leží ukryté v malém údolíčku a nad ním už začíná ledovec. Nahoře ve vesnici nacházíme velmi příjemnou lodž. V aklimatizační den nás čeká už první sníh a také schůzka, abychom se domluvili na logistice do BC, HC a ohledně výstupu. Pozitivní prognózy k úspěšnému výstupu ale moc nejsou. Hluboký sníh zatím vrací všechny ostatní expedice s neúspěchem.



... to be continued