Prvovýstup bez nýtů ve Venezuelském pralese

Jonathan Thesenga a Brittany Griffith začali celou akci 7. února. Zatím však na míle vzdáleni skále Acopan Tepui, na kterou si naplánovali vytvořit a volně přelézt novou cestu. Z USA doletěli do Venezuely, kde se setkali s další lezeckou dvojicí Mikeyem Schaeferem a Kate Rutherfordovou. Tento čtyřčlenný tým se dál přibližoval svému cíli. Nyní zamířili do venezuelského pralesa, kde se jeden z nejstarších pískovců na světě skrývá.

Jonathana let očividně zaujal, protože mu v reportáži věnuje značný prostor. Nejen proto že byl v deštném pralese poprvé a nemohl z něj spustit oči, ale především se zaměřil na fakt, že pilota na rozdíl od nich prales nezajímal vůbec. Jeho oči zaujala mnohem víc např. sportovní rubrika místních novin...

Nicméně se čtyřmi dobrodruhy bezpečně přistál v Yuneku, vesničce, kde žije třicet rodin. Jejich jedinou možností transportu je kanoe a řeka která je hodinu daleko a jeden bicykl. Přátelští obyvatelé jim pomohli přepravit 130 kilo jejich výbavy.
V této váze byl i set na nýtování, ale jejich přáním bylo vylézt cestu volně s co nejméně nýty. „Nedávno vylezené cesty na Acopan Tepui evropskými lezci vypadaly sice krásně a náročně, ale byly velmi hustě vynýtované. My jsme doufali, že se nám povede sledovat přirozenou linii cesty aniž bychom náš set potřebovali,“ prohlásil Jonathan.

Než vylezli do půli cesty uběhly čtyři horké dny plné převislého lezení bez jakýkoli nýtů. První část se ukázala být těžší, než se na první pohled zdálo. Vyskytovaly se tam pouze horizontální spáry, po vertikálních jako by se zem (vlastně skála) slehla. Jejich hlavním znakem bylo, že se zezdola nedalo rozpoznat, jak dobré jsou a zda tam vůbec jsou. Pátý den tedy Jonathan vytahal materiál na nejzazší místo ve stěně kam zatím dolezli a zabivakoval tam. Zbytek týmu stejný úsek mezitím volně přelezl. Do této doby nedali ani jeden nýt, ale terén nad jejich hlavami se zdál prudší a hladší než dosud.

V druhé části se jim povedlo utvořit novou stupnici obtížnosti. Její stupně se nazývají písmenem J a různými čísly. Vyjadřují míru „džunglovitosti“ cesty. Její nejvyšší stupěn objevili na vrcholu. Kapradí, keře a změť kamenů by mohli prozkoumávat několik dnů, ale blížící se mračna je zahnala zpět do jejich bivaku. Druhý den je čekalo už jen slanění. Právě pro sestup umístili pět nýtů, než aby za sebou zanechávali vklíněnce. Z každého štandu se poslední osoba spouštěla vždy z jednoho nýtu. Jonathan pak prohlásil, že „skála byla tvrdá jako žula a vrtání šlo pomalu. Byli jsme vděčni, že jsme nemuseli žádné nýty vrtat při výstupu.“

Cestu pojmenovali “10 Pounds of tequila“, samozřejmě podle množství nápoje, který se jim během pobytu v pralese povedlo zkonzumovat. Kromě toho za osm dní zdolali 385 metrů převislého big wallu, z toho dvě délky obtížnosti 5.12.